Blog

Už jste si někdy vydělali regulérně nějaké peníze nebo nějakým jiným způsobem přišli k majetku? Pak vás to určitě alespoň trochu potěšilo. Protože jste si o něco polepšili. Co vás ale v takové chvíli určitě nepotěšilo, je skutečnost, že se vzápětí nebo v obvyklém časovém limitu přiřítil tatíček stát a dožadoval se, abyste mu z toho, k čemu jste si dopomohli, část povinně odevzdali. A to logicky ve finanční podobě.
A mohli jste a můžete se utěšovat snad jedině tím, že v tom nejste sami. Že to postihuje naprostou většinu z našinců, a to kdykoliv si tito nějak polepší. A vlastně si ani nemusí polepšit.

Takovým nepříjemnostem, jež postihují ty, kdo něco mají, se říká daně. A ty jsou povinnými odvody, jež končí ve státní kase, odkud jsou tyto vynakládány na nejrůznější záležitosti, bohulibé i naopak.
Proč se takové daně platí? Oficiálně – máme-li si to poněkud zjednodušit – proto, aby se jimi zaplatil veškerý chod státu a podporování lidí, jimž osud z nějakého důvodu není příznivě nakloněn. Aby se zaplatily všechny nezbytné státní instituce, policie, soudnictví a vězeňství, aby zbylo něco i na státní školství a zdravotnictví, aby se dostalo podpory těm, kdo už si kvůli věku, tělesnému postižení, nezaměstnanosti nebo něčemu jinému nedokážou zajistit obživu, aby mohly žít osoby takzvaně sociálně slabé…
Je toho spousta, co se ze státní kasy financuje a dotuje. A proto je i spousta daní, jež nám tu více a tu méně ukusují z našich majetků. Jsou tu daně z nejrůznějších příjmů, z nemovitostí, je tu DPH i daň silniční, z elektřiny, máme daně spotřební, ekologické, dědické…

A je veřejným tajemstvím, že je v takových daních pořádný ‚guláš‘. Jsou tu notně složitá pravidla, nejednou v tom vládne i pořádný chaos, některé z daní jsou viditelné a jiné jsou nám strhávány skrytě, některé platíme přímo a jiné zprostředkovaně. A to vlastně jenom proto, aby nikdo pořádně nevěděl, kolik mu stát bere. Protože kdyby se to sesumírovalo a ukázalo kompletně, lidi by to naštvalo. Zejména když nejednou vidíme, jak nesmyslně se s takovými penězi nakládá. Protože z cizího – tedy z našeho – krev často neteče.

Už jste si někdy vydělali regulérně nějaké peníze nebo nějakým jiným způsobem přišli k majetku? Pak vás to určitě alespoň trochu potěšilo. Protože jste si o něco polepšili. Co vás ale v takové chvíli určitě nepotěšilo, je skutečnost, že se vzápětí nebo v obvyklém časovém limitu přiřítil tatíček stát a dožadoval se, abyste mu z toho, k čemu jste si dopomohli, část povinně odevzdali. A to logicky ve finanční podobě.
A mohli jste a můžete se utěšovat snad jedině tím, že v tom nejste sami. Že to postihuje naprostou většinu z našinců, a to kdykoliv si tito nějak polepší. A vlastně si ani nemusí polepšit.

Takovým nepříjemnostem, jež postihují ty, kdo něco mají, se říká daně. A ty jsou povinnými odvody, jež končí ve státní kase, odkud jsou tyto vynakládány na nejrůznější záležitosti, bohulibé i naopak.
Proč se takové daně platí? Oficiálně – máme-li si to poněkud zjednodušit – proto, aby se jimi zaplatil veškerý chod státu a podporování lidí, jimž osud z nějakého důvodu není příznivě nakloněn. Aby se zaplatily všechny nezbytné státní instituce, policie, soudnictví a vězeňství, aby zbylo něco i na státní školství a zdravotnictví, aby se dostalo podpory těm, kdo už si kvůli věku, tělesnému postižení, nezaměstnanosti nebo něčemu jinému nedokážou zajistit obživu, aby mohly žít osoby takzvaně sociálně slabé…
Je toho spousta, co se ze státní kasy financuje a dotuje. A proto je i spousta daní, jež nám tu více a tu méně ukusují z našich majetků. Jsou tu daně z nejrůznějších příjmů, z nemovitostí, je tu DPH i daň silniční, z elektřiny, máme daně spotřební, ekologické, dědické…

A je veřejným tajemstvím, že je v takových daních pořádný ‚guláš‘. Jsou tu notně složitá pravidla, nejednou v tom vládne i pořádný chaos, některé z daní jsou viditelné a jiné jsou nám strhávány skrytě, některé platíme přímo a jiné zprostředkovaně. A to vlastně jenom proto, aby nikdo pořádně nevěděl, kolik mu stát bere. Protože kdyby se to sesumírovalo a ukázalo kompletně, lidi by to naštvalo. Zejména když nejednou vidíme, jak nesmyslně se s takovými penězi nakládá. Protože z cizího – tedy z našeho – krev často neteče.

Už jste si někdy vydělali regulérně nějaké peníze nebo nějakým jiným způsobem přišli k majetku? Pak vás to určitě alespoň trochu potěšilo. Protože jste si o něco polepšili. Co vás ale v takové chvíli určitě nepotěšilo, je skutečnost, že se vzápětí nebo v obvyklém časovém limitu přiřítil tatíček stát a dožadoval se, abyste mu z toho, k čemu jste si dopomohli, část povinně odevzdali. A to logicky ve finanční podobě.
A mohli jste a můžete se utěšovat snad jedině tím, že v tom nejste sami. Že to postihuje naprostou většinu z našinců, a to kdykoliv si tito nějak polepší. A vlastně si ani nemusí polepšit.

Takovým nepříjemnostem, jež postihují ty, kdo něco mají, se říká daně. A ty jsou povinnými odvody, jež končí ve státní kase, odkud jsou tyto vynakládány na nejrůznější záležitosti, bohulibé i naopak.
Proč se takové daně platí? Oficiálně – máme-li si to poněkud zjednodušit – proto, aby se jimi zaplatil veškerý chod státu a podporování lidí, jimž osud z nějakého důvodu není příznivě nakloněn. Aby se zaplatily všechny nezbytné státní instituce, policie, soudnictví a vězeňství, aby zbylo něco i na státní školství a zdravotnictví, aby se dostalo podpory těm, kdo už si kvůli věku, tělesnému postižení, nezaměstnanosti nebo něčemu jinému nedokážou zajistit obživu, aby mohly žít osoby takzvaně sociálně slabé…
Je toho spousta, co se ze státní kasy financuje a dotuje. A proto je i spousta daní, jež nám tu více a tu méně ukusují z našich majetků. Jsou tu daně z nejrůznějších příjmů, z nemovitostí, je tu DPH i daň silniční, z elektřiny, máme daně spotřební, ekologické, dědické…

A je veřejným tajemstvím, že je v takových daních pořádný ‚guláš‘. Jsou tu notně složitá pravidla, nejednou v tom vládne i pořádný chaos, některé z daní jsou viditelné a jiné jsou nám strhávány skrytě, některé platíme přímo a jiné zprostředkovaně. A to vlastně jenom proto, aby nikdo pořádně nevěděl, kolik mu stát bere. Protože kdyby se to sesumírovalo a ukázalo kompletně, lidi by to naštvalo. Zejména když nejednou vidíme, jak nesmyslně se s takovými penězi nakládá. Protože z cizího – tedy z našeho – krev často neteče.

Už jste si někdy vydělali regulérně nějaké peníze nebo nějakým jiným způsobem přišli k majetku? Pak vás to určitě alespoň trochu potěšilo. Protože jste si o něco polepšili. Co vás ale v takové chvíli určitě nepotěšilo, je skutečnost, že se vzápětí nebo v obvyklém časovém limitu přiřítil tatíček stát a dožadoval se, abyste mu z toho, k čemu jste si dopomohli, část povinně odevzdali. A to logicky ve finanční podobě.
A mohli jste a můžete se utěšovat snad jedině tím, že v tom nejste sami. Že to postihuje naprostou většinu z našinců, a to kdykoliv si tito nějak polepší. A vlastně si ani nemusí polepšit.

Takovým nepříjemnostem, jež postihují ty, kdo něco mají, se říká daně. A ty jsou povinnými odvody, jež končí ve státní kase, odkud jsou tyto vynakládány na nejrůznější záležitosti, bohulibé i naopak.
Proč se takové daně platí? Oficiálně – máme-li si to poněkud zjednodušit – proto, aby se jimi zaplatil veškerý chod státu a podporování lidí, jimž osud z nějakého důvodu není příznivě nakloněn. Aby se zaplatily všechny nezbytné státní instituce, policie, soudnictví a vězeňství, aby zbylo něco i na státní školství a zdravotnictví, aby se dostalo podpory těm, kdo už si kvůli věku, tělesnému postižení, nezaměstnanosti nebo něčemu jinému nedokážou zajistit obživu, aby mohly žít osoby takzvaně sociálně slabé…
Je toho spousta, co se ze státní kasy financuje a dotuje. A proto je i spousta daní, jež nám tu více a tu méně ukusují z našich majetků. Jsou tu daně z nejrůznějších příjmů, z nemovitostí, je tu DPH i daň silniční, z elektřiny, máme daně spotřební, ekologické, dědické…

A je veřejným tajemstvím, že je v takových daních pořádný ‚guláš‘. Jsou tu notně složitá pravidla, nejednou v tom vládne i pořádný chaos, některé z daní jsou viditelné a jiné jsou nám strhávány skrytě, některé platíme přímo a jiné zprostředkovaně. A to vlastně jenom proto, aby nikdo pořádně nevěděl, kolik mu stát bere. Protože kdyby se to sesumírovalo a ukázalo kompletně, lidi by to naštvalo. Zejména když nejednou vidíme, jak nesmyslně se s takovými penězi nakládá. Protože z cizího – tedy z našeho – krev často neteče.

Když chce člověk bydlet ve vlastním, respektive vlastnit nějakou jinou nemovitost, stačí mu dnes už jenom vzít hromadu peněz a jít si ji koupit. Protože trh s nemovitostmi u nás funguje a každý si tedy může koupit takový objekt, jaký mu vyhovuje a na jaký má. Avšak potíž je tu s tím, že na něj rozhodně ne vždy má.
Nemovitosti jsou u nás prostě drahé, natolik drahé, že si na ně běžný člověk ze svých příjmů nevydělá. A kdyby si měl někdo na svůj dům nebo byt nejprve našetřit a až pak si ho koupit, byli bychom převážně národem lidí, kteří bydlí do pozdního věku u rodičů, lidí přebývajících v podnájmech a bezdomovců.

A za to, že tomu tak není, vděčíme velice často hypotékám. Jsou to totiž právě hypotéky, jež dávají možnost koupit si svůj vlastní objekt i lidem, kteří by na to jinak neměli.
Člověku tu zvolená finanční instituce půjčí nemalé peníze, poměrně velkou část ceny kupované nemovitosti, tato je za ně pořízena a slouží zároveň poskytovateli takové půjčky coby záruka splacení půjčených peněz s patřičnými úroky. Přičemž je právě díky takové záruce v podobě nemovitosti zaručeno, že se hypotéky dostane i lidem, kteří by jinak neměli naději tak velké peníze ve formě půjčky získat, protože by logicky neměli, čím splacení zaručit.

S pomocí hypotéky získaná nemovitost je tedy až do doby splacení půjčky v podstatě majetkem banky nebo jiné finanční instituce, jež peníze na ni poskytla. Ale přesto ji užívá ten, kdo si hypotéku vzal, jako by tato byla jeho vlastní, i dříve, hned po pořízení. Může v ní žít nebo podnikat, a tím pádem nemusí nikde platit nájem za jinou střechu nad hlavou. A tím je splácení hypotéky o poznání snazší, než kdyby tomu tak nebylo.
A je tak logické, že je hypotéka pro většinu našinců stoprocentně dobrá věc. Protože ceny nemovitostí rostou a ti, kdo s jejich koupí otálejí, na tom tratím, a dokonce se vystavují riziku, že nebudou mít své vlastní bydlení k dispozici vůbec nikdy.

Když chce člověk bydlet ve vlastním, respektive vlastnit nějakou jinou nemovitost, stačí mu dnes už jenom vzít hromadu peněz a jít si ji koupit. Protože trh s nemovitostmi u nás funguje a každý si tedy může koupit takový objekt, jaký mu vyhovuje a na jaký má. Avšak potíž je tu s tím, že na něj rozhodně ne vždy má.
Nemovitosti jsou u nás prostě drahé, natolik drahé, že si na ně běžný člověk ze svých příjmů nevydělá. A kdyby si měl někdo na svůj dům nebo byt nejprve našetřit a až pak si ho koupit, byli bychom převážně národem lidí, kteří bydlí do pozdního věku u rodičů, lidí přebývajících v podnájmech a bezdomovců.

A za to, že tomu tak není, vděčíme velice často hypotékám. Jsou to totiž právě hypotéky, jež dávají možnost koupit si svůj vlastní objekt i lidem, kteří by na to jinak neměli.
Člověku tu zvolená finanční instituce půjčí nemalé peníze, poměrně velkou část ceny kupované nemovitosti, tato je za ně pořízena a slouží zároveň poskytovateli takové půjčky coby záruka splacení půjčených peněz s patřičnými úroky. Přičemž je právě díky takové záruce v podobě nemovitosti zaručeno, že se hypotéky dostane i lidem, kteří by jinak neměli naději tak velké peníze ve formě půjčky získat, protože by logicky neměli, čím splacení zaručit.

S pomocí hypotéky získaná nemovitost je tedy až do doby splacení půjčky v podstatě majetkem banky nebo jiné finanční instituce, jež peníze na ni poskytla. Ale přesto ji užívá ten, kdo si hypotéku vzal, jako by tato byla jeho vlastní, i dříve, hned po pořízení. Může v ní žít nebo podnikat, a tím pádem nemusí nikde platit nájem za jinou střechu nad hlavou. A tím je splácení hypotéky o poznání snazší, než kdyby tomu tak nebylo.
A je tak logické, že je hypotéka pro většinu našinců stoprocentně dobrá věc. Protože ceny nemovitostí rostou a ti, kdo s jejich koupí otálejí, na tom tratím, a dokonce se vystavují riziku, že nebudou mít své vlastní bydlení k dispozici vůbec nikdy.

Když chce člověk bydlet ve vlastním, respektive vlastnit nějakou jinou nemovitost, stačí mu dnes už jenom vzít hromadu peněz a jít si ji koupit. Protože trh s nemovitostmi u nás funguje a každý si tedy může koupit takový objekt, jaký mu vyhovuje a na jaký má. Avšak potíž je tu s tím, že na něj rozhodně ne vždy má.
Nemovitosti jsou u nás prostě drahé, natolik drahé, že si na ně běžný člověk ze svých příjmů nevydělá. A kdyby si měl někdo na svůj dům nebo byt nejprve našetřit a až pak si ho koupit, byli bychom převážně národem lidí, kteří bydlí do pozdního věku u rodičů, lidí přebývajících v podnájmech a bezdomovců.

A za to, že tomu tak není, vděčíme velice často hypotékám. Jsou to totiž právě hypotéky, jež dávají možnost koupit si svůj vlastní objekt i lidem, kteří by na to jinak neměli.
Člověku tu zvolená finanční instituce půjčí nemalé peníze, poměrně velkou část ceny kupované nemovitosti, tato je za ně pořízena a slouží zároveň poskytovateli takové půjčky coby záruka splacení půjčených peněz s patřičnými úroky. Přičemž je právě díky takové záruce v podobě nemovitosti zaručeno, že se hypotéky dostane i lidem, kteří by jinak neměli naději tak velké peníze ve formě půjčky získat, protože by logicky neměli, čím splacení zaručit.

S pomocí hypotéky získaná nemovitost je tedy až do doby splacení půjčky v podstatě majetkem banky nebo jiné finanční instituce, jež peníze na ni poskytla. Ale přesto ji užívá ten, kdo si hypotéku vzal, jako by tato byla jeho vlastní, i dříve, hned po pořízení. Může v ní žít nebo podnikat, a tím pádem nemusí nikde platit nájem za jinou střechu nad hlavou. A tím je splácení hypotéky o poznání snazší, než kdyby tomu tak nebylo.
A je tak logické, že je hypotéka pro většinu našinců stoprocentně dobrá věc. Protože ceny nemovitostí rostou a ti, kdo s jejich koupí otálejí, na tom tratím, a dokonce se vystavují riziku, že nebudou mít své vlastní bydlení k dispozici vůbec nikdy.

Když chce člověk bydlet ve vlastním, respektive vlastnit nějakou jinou nemovitost, stačí mu dnes už jenom vzít hromadu peněz a jít si ji koupit. Protože trh s nemovitostmi u nás funguje a každý si tedy může koupit takový objekt, jaký mu vyhovuje a na jaký má. Avšak potíž je tu s tím, že na něj rozhodně ne vždy má.
Nemovitosti jsou u nás prostě drahé, natolik drahé, že si na ně běžný člověk ze svých příjmů nevydělá. A kdyby si měl někdo na svůj dům nebo byt nejprve našetřit a až pak si ho koupit, byli bychom převážně národem lidí, kteří bydlí do pozdního věku u rodičů, lidí přebývajících v podnájmech a bezdomovců.

A za to, že tomu tak není, vděčíme velice často hypotékám. Jsou to totiž právě hypotéky, jež dávají možnost koupit si svůj vlastní objekt i lidem, kteří by na to jinak neměli.
Člověku tu zvolená finanční instituce půjčí nemalé peníze, poměrně velkou část ceny kupované nemovitosti, tato je za ně pořízena a slouží zároveň poskytovateli takové půjčky coby záruka splacení půjčených peněz s patřičnými úroky. Přičemž je právě díky takové záruce v podobě nemovitosti zaručeno, že se hypotéky dostane i lidem, kteří by jinak neměli naději tak velké peníze ve formě půjčky získat, protože by logicky neměli, čím splacení zaručit.

S pomocí hypotéky získaná nemovitost je tedy až do doby splacení půjčky v podstatě majetkem banky nebo jiné finanční instituce, jež peníze na ni poskytla. Ale přesto ji užívá ten, kdo si hypotéku vzal, jako by tato byla jeho vlastní, i dříve, hned po pořízení. Může v ní žít nebo podnikat, a tím pádem nemusí nikde platit nájem za jinou střechu nad hlavou. A tím je splácení hypotéky o poznání snazší, než kdyby tomu tak nebylo.
A je tak logické, že je hypotéka pro většinu našinců stoprocentně dobrá věc. Protože ceny nemovitostí rostou a ti, kdo s jejich koupí otálejí, na tom tratím, a dokonce se vystavují riziku, že nebudou mít své vlastní bydlení k dispozici vůbec nikdy.

Když chce člověk bydlet ve vlastním, respektive vlastnit nějakou jinou nemovitost, stačí mu dnes už jenom vzít hromadu peněz a jít si ji koupit. Protože trh s nemovitostmi u nás funguje a každý si tedy může koupit takový objekt, jaký mu vyhovuje a na jaký má. Avšak potíž je tu s tím, že na něj rozhodně ne vždy má.
Nemovitosti jsou u nás prostě drahé, natolik drahé, že si na ně běžný člověk ze svých příjmů nevydělá. A kdyby si měl někdo na svůj dům nebo byt nejprve našetřit a až pak si ho koupit, byli bychom převážně národem lidí, kteří bydlí do pozdního věku u rodičů, lidí přebývajících v podnájmech a bezdomovců.

A za to, že tomu tak není, vděčíme velice často hypotékám. Jsou to totiž právě hypotéky, jež dávají možnost koupit si svůj vlastní objekt i lidem, kteří by na to jinak neměli.
Člověku tu zvolená finanční instituce půjčí nemalé peníze, poměrně velkou část ceny kupované nemovitosti, tato je za ně pořízena a slouží zároveň poskytovateli takové půjčky coby záruka splacení půjčených peněz s patřičnými úroky. Přičemž je právě díky takové záruce v podobě nemovitosti zaručeno, že se hypotéky dostane i lidem, kteří by jinak neměli naději tak velké peníze ve formě půjčky získat, protože by logicky neměli, čím splacení zaručit.

S pomocí hypotéky získaná nemovitost je tedy až do doby splacení půjčky v podstatě majetkem banky nebo jiné finanční instituce, jež peníze na ni poskytla. Ale přesto ji užívá ten, kdo si hypotéku vzal, jako by tato byla jeho vlastní, i dříve, hned po pořízení. Může v ní žít nebo podnikat, a tím pádem nemusí nikde platit nájem za jinou střechu nad hlavou. A tím je splácení hypotéky o poznání snazší, než kdyby tomu tak nebylo.
A je tak logické, že je hypotéka pro většinu našinců stoprocentně dobrá věc. Protože ceny nemovitostí rostou a ti, kdo s jejich koupí otálejí, na tom tratím, a dokonce se vystavují riziku, že nebudou mít své vlastní bydlení k dispozici vůbec nikdy.

Když chce člověk bydlet ve vlastním, respektive vlastnit nějakou jinou nemovitost, stačí mu dnes už jenom vzít hromadu peněz a jít si ji koupit. Protože trh s nemovitostmi u nás funguje a každý si tedy může koupit takový objekt, jaký mu vyhovuje a na jaký má. Avšak potíž je tu s tím, že na něj rozhodně ne vždy má.
Nemovitosti jsou u nás prostě drahé, natolik drahé, že si na ně běžný člověk ze svých příjmů nevydělá. A kdyby si měl někdo na svůj dům nebo byt nejprve našetřit a až pak si ho koupit, byli bychom převážně národem lidí, kteří bydlí do pozdního věku u rodičů, lidí přebývajících v podnájmech a bezdomovců.

A za to, že tomu tak není, vděčíme velice často hypotékám. Jsou to totiž právě hypotéky, jež dávají možnost koupit si svůj vlastní objekt i lidem, kteří by na to jinak neměli.
Člověku tu zvolená finanční instituce půjčí nemalé peníze, poměrně velkou část ceny kupované nemovitosti, tato je za ně pořízena a slouží zároveň poskytovateli takové půjčky coby záruka splacení půjčených peněz s patřičnými úroky. Přičemž je právě díky takové záruce v podobě nemovitosti zaručeno, že se hypotéky dostane i lidem, kteří by jinak neměli naději tak velké peníze ve formě půjčky získat, protože by logicky neměli, čím splacení zaručit.

S pomocí hypotéky získaná nemovitost je tedy až do doby splacení půjčky v podstatě majetkem banky nebo jiné finanční instituce, jež peníze na ni poskytla. Ale přesto ji užívá ten, kdo si hypotéku vzal, jako by tato byla jeho vlastní, i dříve, hned po pořízení. Může v ní žít nebo podnikat, a tím pádem nemusí nikde platit nájem za jinou střechu nad hlavou. A tím je splácení hypotéky o poznání snazší, než kdyby tomu tak nebylo.
A je tak logické, že je hypotéka pro většinu našinců stoprocentně dobrá věc. Protože ceny nemovitostí rostou a ti, kdo s jejich koupí otálejí, na tom tratím, a dokonce se vystavují riziku, že nebudou mít své vlastní bydlení k dispozici vůbec nikdy.