Ekonomika je téma, které se dotýká každého z nás bez výjimky. I kdybychom se dokázali skrýt sebelépe, vždycky a všude nás dostihne, nikdo před ní neuteče. Protože každý žijeme ve společnosti, v níž platí ono dávno známé ‚má dáti – dal‘, a každý se tak musí nějakým způsobem podílet na probíhajících ekonomických procesech.
Pomalu každý z nás si například nějakým způsobem přichází k penězům, vydělává si je nebo pobírá některé z dávek. A už i jenom tím je vtažen do ekonomiky.
Vzápětí v souvislosti s tím (a pochopitelně nejen s tím) přicházejí ke slovu daně. Tedy to, co je člověku z jeho jmění strháváno, aby se tím zaplatil chod instituce zvané stát. A i tímto odíráním se člověk podílí na ekonomice.
Následně své peníze utrácíme. A tím, že si pořizujeme zboží nebo využíváme služby ostatních, dáváme jiným lidem práci, což je opět součástí ekonomiky. Stejně jako to, že ti takto financovaní pak na oplátku dávají práci nám, tím, že využívají pro změnu to, co jim můžeme nabídnout my. Za peníze, jak jinak.
Když máme nějaké peníze nazbyt, ukládáme si je nebo investujeme. Čímž podporujeme fungování finančního sektoru, jenž je rovněž neodmyslitelnou součástí ekonomiky. A když se nám peněz naopak nedostává, půjčujeme si je ve finančních institucích a vracíme je s úroky a poplatky, čímž se opět podílíme na tom, čemu se říká ekonomika.
Někdy se pak dokonce rozhoupeme i k tomu, abychom si nehráli jen na vlastním písečku a neusilovali jenom o své vlastní blaho, a také přispějeme na nějaké to charitativní počínání. A i tím vlastně ‚točíme‘ peníze, a tudíž se podílíme na fungování onoho velkého stroje zvaného ekonomika.
A ani ten, kdo by zatnul zuby, někde se zabarikádoval a usmyslel si, že se tu postará sám o sebe a s vnějším světem přeruší veškerý kontakt, ekonomice jako takové neunikne. Protože pořád zůstává našincem. A tudíž se nevyhne minimálně podílu na tom, čemu se říká státní dluh. Což za každého z nás dělají politici, ať už se nám to líbí nebo ne.
