Blog

Pokud chce žít člověk jako člověk, potřebuje peníze. A ty se obvykle získávají tak, že se chodí do práce, kde se vytvářejí hodnoty, za něž se právě takové peníze jakožto poukázky opravňující k čerpání odpovídajících protislužeb poskytují. Což činí práci nezastupitelnou, nenahraditelnou. Protože kdo nikde žádné hodnoty nevytváří, k penězům si nepřijde. Leda s taxativně vymezeným okruhem výjimek, jako jsou lidé penzionovaní, tělesně či duševně handicapovaní, nezaměstnaní a podobně.

Pokud pak chodíme do práce, měla by tato apriori sloužit k tomu, aby touto vznikalo něco, co je lidem ku prospěchu. Protože jenom takové počínání má smysl. Vykonávat práci jenom proto, aby se pracovalo, nemá opodstatnění, a vykonávat profese, jež spíše škodí, než pomáhají, je už teprve hloupost.
Aby byla taková práce úspěšná, měl by ji pak vykonávat vždy ten, kdo pro ni má patřičné předpoklady. Nemělo by docházet k tomu, že se na některou pracovní pozici dostane někdo, kdo ji nezvládá a kdo buď nepřináší žádný prospěch, nebo dokonce nadělá víc škody než užitku.
A v ideálním případě by měla taková práce člověka, který se jí věnuje, i těšit. Protože touto trávíváme podstatnou část svého života, a není ničím příjemným, pokud věnujeme moře času něčemu, co nám není po chuti nebo co se nám dokonce příčí.

Ovšem těch, kdo naleznou práci svých snů, tuto nadšeně vykonávají po celý svůj život a zároveň se touto i dobře uživí, není zase až tak mnoho. Protože se ne každému něco podobného nabízí, a pokud se něco takového nabízí, ne vždy zájemce o toto splňuje všechny předpoklady. A proto se často musíme smířit s nějakým kompromisem. Tedy děláme práci, která nás tu více a tu méně neuspokojuje. A to z lecjakého důvodu. Ale přesto pracujeme. A to je dobře. Protože práce šlechtí člověka. A ten, kdo se jí věnuje tak, jak má, je pro sebe i pro ostatní prospěšný. Na rozdíl od všelijakých parazitů.

Pokud chce žít člověk jako člověk, potřebuje peníze. A ty se obvykle získávají tak, že se chodí do práce, kde se vytvářejí hodnoty, za něž se právě takové peníze jakožto poukázky opravňující k čerpání odpovídajících protislužeb poskytují. Což činí práci nezastupitelnou, nenahraditelnou. Protože kdo nikde žádné hodnoty nevytváří, k penězům si nepřijde. Leda s taxativně vymezeným okruhem výjimek, jako jsou lidé penzionovaní, tělesně či duševně handicapovaní, nezaměstnaní a podobně.

Pokud pak chodíme do práce, měla by tato apriori sloužit k tomu, aby touto vznikalo něco, co je lidem ku prospěchu. Protože jenom takové počínání má smysl. Vykonávat práci jenom proto, aby se pracovalo, nemá opodstatnění, a vykonávat profese, jež spíše škodí, než pomáhají, je už teprve hloupost.
Aby byla taková práce úspěšná, měl by ji pak vykonávat vždy ten, kdo pro ni má patřičné předpoklady. Nemělo by docházet k tomu, že se na některou pracovní pozici dostane někdo, kdo ji nezvládá a kdo buď nepřináší žádný prospěch, nebo dokonce nadělá víc škody než užitku.
A v ideálním případě by měla taková práce člověka, který se jí věnuje, i těšit. Protože touto trávíváme podstatnou část svého života, a není ničím příjemným, pokud věnujeme moře času něčemu, co nám není po chuti nebo co se nám dokonce příčí.

Ovšem těch, kdo naleznou práci svých snů, tuto nadšeně vykonávají po celý svůj život a zároveň se touto i dobře uživí, není zase až tak mnoho. Protože se ne každému něco podobného nabízí, a pokud se něco takového nabízí, ne vždy zájemce o toto splňuje všechny předpoklady. A proto se často musíme smířit s nějakým kompromisem. Tedy děláme práci, která nás tu více a tu méně neuspokojuje. A to z lecjakého důvodu. Ale přesto pracujeme. A to je dobře. Protože práce šlechtí člověka. A ten, kdo se jí věnuje tak, jak má, je pro sebe i pro ostatní prospěšný. Na rozdíl od všelijakých parazitů.

Pokud chce žít člověk jako člověk, potřebuje peníze. A ty se obvykle získávají tak, že se chodí do práce, kde se vytvářejí hodnoty, za něž se právě takové peníze jakožto poukázky opravňující k čerpání odpovídajících protislužeb poskytují. Což činí práci nezastupitelnou, nenahraditelnou. Protože kdo nikde žádné hodnoty nevytváří, k penězům si nepřijde. Leda s taxativně vymezeným okruhem výjimek, jako jsou lidé penzionovaní, tělesně či duševně handicapovaní, nezaměstnaní a podobně.

Pokud pak chodíme do práce, měla by tato apriori sloužit k tomu, aby touto vznikalo něco, co je lidem ku prospěchu. Protože jenom takové počínání má smysl. Vykonávat práci jenom proto, aby se pracovalo, nemá opodstatnění, a vykonávat profese, jež spíše škodí, než pomáhají, je už teprve hloupost.
Aby byla taková práce úspěšná, měl by ji pak vykonávat vždy ten, kdo pro ni má patřičné předpoklady. Nemělo by docházet k tomu, že se na některou pracovní pozici dostane někdo, kdo ji nezvládá a kdo buď nepřináší žádný prospěch, nebo dokonce nadělá víc škody než užitku.
A v ideálním případě by měla taková práce člověka, který se jí věnuje, i těšit. Protože touto trávíváme podstatnou část svého života, a není ničím příjemným, pokud věnujeme moře času něčemu, co nám není po chuti nebo co se nám dokonce příčí.

Ovšem těch, kdo naleznou práci svých snů, tuto nadšeně vykonávají po celý svůj život a zároveň se touto i dobře uživí, není zase až tak mnoho. Protože se ne každému něco podobného nabízí, a pokud se něco takového nabízí, ne vždy zájemce o toto splňuje všechny předpoklady. A proto se často musíme smířit s nějakým kompromisem. Tedy děláme práci, která nás tu více a tu méně neuspokojuje. A to z lecjakého důvodu. Ale přesto pracujeme. A to je dobře. Protože práce šlechtí člověka. A ten, kdo se jí věnuje tak, jak má, je pro sebe i pro ostatní prospěšný. Na rozdíl od všelijakých parazitů.

Pokud chce žít člověk jako člověk, potřebuje peníze. A ty se obvykle získávají tak, že se chodí do práce, kde se vytvářejí hodnoty, za něž se právě takové peníze jakožto poukázky opravňující k čerpání odpovídajících protislužeb poskytují. Což činí práci nezastupitelnou, nenahraditelnou. Protože kdo nikde žádné hodnoty nevytváří, k penězům si nepřijde. Leda s taxativně vymezeným okruhem výjimek, jako jsou lidé penzionovaní, tělesně či duševně handicapovaní, nezaměstnaní a podobně.

Pokud pak chodíme do práce, měla by tato apriori sloužit k tomu, aby touto vznikalo něco, co je lidem ku prospěchu. Protože jenom takové počínání má smysl. Vykonávat práci jenom proto, aby se pracovalo, nemá opodstatnění, a vykonávat profese, jež spíše škodí, než pomáhají, je už teprve hloupost.
Aby byla taková práce úspěšná, měl by ji pak vykonávat vždy ten, kdo pro ni má patřičné předpoklady. Nemělo by docházet k tomu, že se na některou pracovní pozici dostane někdo, kdo ji nezvládá a kdo buď nepřináší žádný prospěch, nebo dokonce nadělá víc škody než užitku.
A v ideálním případě by měla taková práce člověka, který se jí věnuje, i těšit. Protože touto trávíváme podstatnou část svého života, a není ničím příjemným, pokud věnujeme moře času něčemu, co nám není po chuti nebo co se nám dokonce příčí.

Ovšem těch, kdo naleznou práci svých snů, tuto nadšeně vykonávají po celý svůj život a zároveň se touto i dobře uživí, není zase až tak mnoho. Protože se ne každému něco podobného nabízí, a pokud se něco takového nabízí, ne vždy zájemce o toto splňuje všechny předpoklady. A proto se často musíme smířit s nějakým kompromisem. Tedy děláme práci, která nás tu více a tu méně neuspokojuje. A to z lecjakého důvodu. Ale přesto pracujeme. A to je dobře. Protože práce šlechtí člověka. A ten, kdo se jí věnuje tak, jak má, je pro sebe i pro ostatní prospěšný. Na rozdíl od všelijakých parazitů.

Pokud chce žít člověk jako člověk, potřebuje peníze. A ty se obvykle získávají tak, že se chodí do práce, kde se vytvářejí hodnoty, za něž se právě takové peníze jakožto poukázky opravňující k čerpání odpovídajících protislužeb poskytují. Což činí práci nezastupitelnou, nenahraditelnou. Protože kdo nikde žádné hodnoty nevytváří, k penězům si nepřijde. Leda s taxativně vymezeným okruhem výjimek, jako jsou lidé penzionovaní, tělesně či duševně handicapovaní, nezaměstnaní a podobně.

Pokud pak chodíme do práce, měla by tato apriori sloužit k tomu, aby touto vznikalo něco, co je lidem ku prospěchu. Protože jenom takové počínání má smysl. Vykonávat práci jenom proto, aby se pracovalo, nemá opodstatnění, a vykonávat profese, jež spíše škodí, než pomáhají, je už teprve hloupost.
Aby byla taková práce úspěšná, měl by ji pak vykonávat vždy ten, kdo pro ni má patřičné předpoklady. Nemělo by docházet k tomu, že se na některou pracovní pozici dostane někdo, kdo ji nezvládá a kdo buď nepřináší žádný prospěch, nebo dokonce nadělá víc škody než užitku.
A v ideálním případě by měla taková práce člověka, který se jí věnuje, i těšit. Protože touto trávíváme podstatnou část svého života, a není ničím příjemným, pokud věnujeme moře času něčemu, co nám není po chuti nebo co se nám dokonce příčí.

Ovšem těch, kdo naleznou práci svých snů, tuto nadšeně vykonávají po celý svůj život a zároveň se touto i dobře uživí, není zase až tak mnoho. Protože se ne každému něco podobného nabízí, a pokud se něco takového nabízí, ne vždy zájemce o toto splňuje všechny předpoklady. A proto se často musíme smířit s nějakým kompromisem. Tedy děláme práci, která nás tu více a tu méně neuspokojuje. A to z lecjakého důvodu. Ale přesto pracujeme. A to je dobře. Protože práce šlechtí člověka. A ten, kdo se jí věnuje tak, jak má, je pro sebe i pro ostatní prospěšný. Na rozdíl od všelijakých parazitů.

Pokud chce žít člověk jako člověk, potřebuje peníze. A ty se obvykle získávají tak, že se chodí do práce, kde se vytvářejí hodnoty, za něž se právě takové peníze jakožto poukázky opravňující k čerpání odpovídajících protislužeb poskytují. Což činí práci nezastupitelnou, nenahraditelnou. Protože kdo nikde žádné hodnoty nevytváří, k penězům si nepřijde. Leda s taxativně vymezeným okruhem výjimek, jako jsou lidé penzionovaní, tělesně či duševně handicapovaní, nezaměstnaní a podobně.

Pokud pak chodíme do práce, měla by tato apriori sloužit k tomu, aby touto vznikalo něco, co je lidem ku prospěchu. Protože jenom takové počínání má smysl. Vykonávat práci jenom proto, aby se pracovalo, nemá opodstatnění, a vykonávat profese, jež spíše škodí, než pomáhají, je už teprve hloupost.
Aby byla taková práce úspěšná, měl by ji pak vykonávat vždy ten, kdo pro ni má patřičné předpoklady. Nemělo by docházet k tomu, že se na některou pracovní pozici dostane někdo, kdo ji nezvládá a kdo buď nepřináší žádný prospěch, nebo dokonce nadělá víc škody než užitku.
A v ideálním případě by měla taková práce člověka, který se jí věnuje, i těšit. Protože touto trávíváme podstatnou část svého života, a není ničím příjemným, pokud věnujeme moře času něčemu, co nám není po chuti nebo co se nám dokonce příčí.

Ovšem těch, kdo naleznou práci svých snů, tuto nadšeně vykonávají po celý svůj život a zároveň se touto i dobře uživí, není zase až tak mnoho. Protože se ne každému něco podobného nabízí, a pokud se něco takového nabízí, ne vždy zájemce o toto splňuje všechny předpoklady. A proto se často musíme smířit s nějakým kompromisem. Tedy děláme práci, která nás tu více a tu méně neuspokojuje. A to z lecjakého důvodu. Ale přesto pracujeme. A to je dobře. Protože práce šlechtí člověka. A ten, kdo se jí věnuje tak, jak má, je pro sebe i pro ostatní prospěšný. Na rozdíl od všelijakých parazitů.

Pokud chce žít člověk jako člověk, potřebuje peníze. A ty se obvykle získávají tak, že se chodí do práce, kde se vytvářejí hodnoty, za něž se právě takové peníze jakožto poukázky opravňující k čerpání odpovídajících protislužeb poskytují. Což činí práci nezastupitelnou, nenahraditelnou. Protože kdo nikde žádné hodnoty nevytváří, k penězům si nepřijde. Leda s taxativně vymezeným okruhem výjimek, jako jsou lidé penzionovaní, tělesně či duševně handicapovaní, nezaměstnaní a podobně.

Pokud pak chodíme do práce, měla by tato apriori sloužit k tomu, aby touto vznikalo něco, co je lidem ku prospěchu. Protože jenom takové počínání má smysl. Vykonávat práci jenom proto, aby se pracovalo, nemá opodstatnění, a vykonávat profese, jež spíše škodí, než pomáhají, je už teprve hloupost.
Aby byla taková práce úspěšná, měl by ji pak vykonávat vždy ten, kdo pro ni má patřičné předpoklady. Nemělo by docházet k tomu, že se na některou pracovní pozici dostane někdo, kdo ji nezvládá a kdo buď nepřináší žádný prospěch, nebo dokonce nadělá víc škody než užitku.
A v ideálním případě by měla taková práce člověka, který se jí věnuje, i těšit. Protože touto trávíváme podstatnou část svého života, a není ničím příjemným, pokud věnujeme moře času něčemu, co nám není po chuti nebo co se nám dokonce příčí.

Ovšem těch, kdo naleznou práci svých snů, tuto nadšeně vykonávají po celý svůj život a zároveň se touto i dobře uživí, není zase až tak mnoho. Protože se ne každému něco podobného nabízí, a pokud se něco takového nabízí, ne vždy zájemce o toto splňuje všechny předpoklady. A proto se často musíme smířit s nějakým kompromisem. Tedy děláme práci, která nás tu více a tu méně neuspokojuje. A to z lecjakého důvodu. Ale přesto pracujeme. A to je dobře. Protože práce šlechtí člověka. A ten, kdo se jí věnuje tak, jak má, je pro sebe i pro ostatní prospěšný. Na rozdíl od všelijakých parazitů.

Pokud chce žít člověk jako člověk, potřebuje peníze. A ty se obvykle získávají tak, že se chodí do práce, kde se vytvářejí hodnoty, za něž se právě takové peníze jakožto poukázky opravňující k čerpání odpovídajících protislužeb poskytují. Což činí práci nezastupitelnou, nenahraditelnou. Protože kdo nikde žádné hodnoty nevytváří, k penězům si nepřijde. Leda s taxativně vymezeným okruhem výjimek, jako jsou lidé penzionovaní, tělesně či duševně handicapovaní, nezaměstnaní a podobně.

Pokud pak chodíme do práce, měla by tato apriori sloužit k tomu, aby touto vznikalo něco, co je lidem ku prospěchu. Protože jenom takové počínání má smysl. Vykonávat práci jenom proto, aby se pracovalo, nemá opodstatnění, a vykonávat profese, jež spíše škodí, než pomáhají, je už teprve hloupost.
Aby byla taková práce úspěšná, měl by ji pak vykonávat vždy ten, kdo pro ni má patřičné předpoklady. Nemělo by docházet k tomu, že se na některou pracovní pozici dostane někdo, kdo ji nezvládá a kdo buď nepřináší žádný prospěch, nebo dokonce nadělá víc škody než užitku.
A v ideálním případě by měla taková práce člověka, který se jí věnuje, i těšit. Protože touto trávíváme podstatnou část svého života, a není ničím příjemným, pokud věnujeme moře času něčemu, co nám není po chuti nebo co se nám dokonce příčí.

Ovšem těch, kdo naleznou práci svých snů, tuto nadšeně vykonávají po celý svůj život a zároveň se touto i dobře uživí, není zase až tak mnoho. Protože se ne každému něco podobného nabízí, a pokud se něco takového nabízí, ne vždy zájemce o toto splňuje všechny předpoklady. A proto se často musíme smířit s nějakým kompromisem. Tedy děláme práci, která nás tu více a tu méně neuspokojuje. A to z lecjakého důvodu. Ale přesto pracujeme. A to je dobře. Protože práce šlechtí člověka. A ten, kdo se jí věnuje tak, jak má, je pro sebe i pro ostatní prospěšný. Na rozdíl od všelijakých parazitů.

K profesím, jež jsou u nás a pochopitelně nejenom u nás vcelku hojně rozšířené, patří i obchodníci. Obchody se u nás nalézají jak známo ve městech i na vcelku odlehlém venkově, a zatímco jsou tyto někde jenom sporadicky k vidění, jinde je jich klidně i více, než je zdrávo.

A co se takových obchodů týká, jsou hojné nejen co se týká počtu, ale i z pohledu jejich zaměření a nabízeného sortimentu. A to proto, že soudobí lidé neoplývají v žádném případě soběstačností a obchodování s kdečím tak uspokojuje jejich potřeby, jež by jinak nebyly saturovány. Někde se nabízejí potraviny, někde elektronika, průmyslové zboží, oblečení, suvenýry, optika, šperky, někde se obchoduje s kosmetikou, ale třeba i drahými kovy, měnami a dalšími komoditami. A jakkoliv je to zavrženíhodné, nejednou se týkají obchodní transakce jak známo třeba i drog, zbraní nebo takzvaného bílého masa. Jímž pochopitelně nemám na mysli drůbež. A obchodovat lze v přeneseném smyslu slova i s lidskou bídou.

Obchodování lze provozovat na místní stejně jako oblastní, celorepublikové, ba i globální úrovni. Daří se mu všude, kde je nabídka i poptávka, kde někdo nabízí zboží a jiný oběživo.

A je nesporné, že je takový obchod nezbytný. Že se bez něj žádná společnost neobejde, a to vlastně už od pradávna, pomalu od úsvitu dějin lidstva. Ovšem dnes toto dosáhlo vrcholu. Protože dnes se toho mnoho nabízí a peníze se tu jenom točí. A o to jde v obchodě především. O to, aby obchodník něco levněji sehnal a dráže prodal a tím vytvořil zisk, který mu posléze umožní vést normální život.

Tedy pokud jsou pro takové obchodování příznivé podmínky. Jež nezáleží nezbytně jenom na obchodnících, dodavatelích a odběratelích. Závisí zprostředkovaně třeba i na ekonomické situaci a finanční politice státu. Protože obchodování vzkvétá jen tehdy, když mají důvěru jak zboží, tak i peníze. Jinak se prostě zavře krám.

K profesím, jež jsou u nás a pochopitelně nejenom u nás vcelku hojně rozšířené, patří i obchodníci. Obchody se u nás nalézají jak známo ve městech i na vcelku odlehlém venkově, a zatímco jsou tyto někde jenom sporadicky k vidění, jinde je jich klidně i více, než je zdrávo.

A co se takových obchodů týká, jsou hojné nejen co se týká počtu, ale i z pohledu jejich zaměření a nabízeného sortimentu. A to proto, že soudobí lidé neoplývají v žádném případě soběstačností a obchodování s kdečím tak uspokojuje jejich potřeby, jež by jinak nebyly saturovány. Někde se nabízejí potraviny, někde elektronika, průmyslové zboží, oblečení, suvenýry, optika, šperky, někde se obchoduje s kosmetikou, ale třeba i drahými kovy, měnami a dalšími komoditami. A jakkoliv je to zavrženíhodné, nejednou se týkají obchodní transakce jak známo třeba i drog, zbraní nebo takzvaného bílého masa. Jímž pochopitelně nemám na mysli drůbež. A obchodovat lze v přeneseném smyslu slova i s lidskou bídou.

Obchodování lze provozovat na místní stejně jako oblastní, celorepublikové, ba i globální úrovni. Daří se mu všude, kde je nabídka i poptávka, kde někdo nabízí zboží a jiný oběživo.

A je nesporné, že je takový obchod nezbytný. Že se bez něj žádná společnost neobejde, a to vlastně už od pradávna, pomalu od úsvitu dějin lidstva. Ovšem dnes toto dosáhlo vrcholu. Protože dnes se toho mnoho nabízí a peníze se tu jenom točí. A o to jde v obchodě především. O to, aby obchodník něco levněji sehnal a dráže prodal a tím vytvořil zisk, který mu posléze umožní vést normální život.

Tedy pokud jsou pro takové obchodování příznivé podmínky. Jež nezáleží nezbytně jenom na obchodnících, dodavatelích a odběratelích. Závisí zprostředkovaně třeba i na ekonomické situaci a finanční politice státu. Protože obchodování vzkvétá jen tehdy, když mají důvěru jak zboží, tak i peníze. Jinak se prostě zavře krám.