Blog

Pokud se zaposloucháte do hovoru lidí kolem sebe, velice často uslyšíte nelichotivé výrazy, jež tito trousí na adresu svého zaměstnání. Někdy lidé nenechají nit suchou na svých šéfech, jindy naopak na podřízených, někdy je terčem kritiky třeba pracovní doba, náplň práce, komplikace, jež tuto provázejí, výplata… A někdy se prostě nadává na práci jako takovou.

Někdy si stěžujeme na konkrétní okolnosti, někdy pro změnu spíláme provozování takové činnosti univerzálně.

A jenom zřídka zaslechneme i pravý opak, tedy to, že by někdo pěl na svoji práci oslavné ódy.

Proč tomu tak je? Dost možná rozhodující roli v tom sehrálo takzvané ‚minulo‘, tedy doba, kdy měl každý z nás právo, ale zároveň i povinnost pracovat. A nechtěl-li se někdo dostat do křížku s paragrafy, musel zkrátka někam chodit a něco dělat. Nebo práci alespoň tu více a tu méně zdařile imitovat. Protože když se něco musí, když je něco jenom nutným zlem, ba když na tom není dokonce ani nic, co by se cenilo, protože je to automaticky dáno do vínku každému, je logické, že si toho lidé neváží.
A toto v nás za dlouhá léta socialismu zakořenilo. A práci stále bereme jako něco, co se zkrátka musí trpně snášet, protože není vyhnutí.

Ale dnes už vlastně vyhnutí je. Dnes už nikdo povinně pracovat nemusí, dnes už se může každý kdykoliv na práci vykvajznout. A tak by si měli lidé uvědomovat a také si stále více uvědomují, že jakkoliv se do práce chodit musí, aby se vydělaly peníze a člověk mohl vést důstojný život, je možnost vykonávat nějaké zaměstnání vlastně dar.

Dar, jenž ale pochopitelně není vždy stejně hodnotný. Existují i práce populární a dobře honorované, stejně jako ty, za něž se jejich vykonavatelé spíše stydí.

Ale ať tak či onak, měli bychom se postupně propracovat až do stavu, kdy budeme za svoji práci rádi. Kdy jí nebudeme jenom spílat, ale třeba na ni budeme i pyšní. A to bez ohledu na to, jakou tato je.

Protože práce šlechtí člověka. A takové šlechtění nikdy nikomu neuškodilo.

Pokud se zaposloucháte do hovoru lidí kolem sebe, velice často uslyšíte nelichotivé výrazy, jež tito trousí na adresu svého zaměstnání. Někdy lidé nenechají nit suchou na svých šéfech, jindy naopak na podřízených, někdy je terčem kritiky třeba pracovní doba, náplň práce, komplikace, jež tuto provázejí, výplata… A někdy se prostě nadává na práci jako takovou.

Někdy si stěžujeme na konkrétní okolnosti, někdy pro změnu spíláme provozování takové činnosti univerzálně.

A jenom zřídka zaslechneme i pravý opak, tedy to, že by někdo pěl na svoji práci oslavné ódy.

Proč tomu tak je? Dost možná rozhodující roli v tom sehrálo takzvané ‚minulo‘, tedy doba, kdy měl každý z nás právo, ale zároveň i povinnost pracovat. A nechtěl-li se někdo dostat do křížku s paragrafy, musel zkrátka někam chodit a něco dělat. Nebo práci alespoň tu více a tu méně zdařile imitovat. Protože když se něco musí, když je něco jenom nutným zlem, ba když na tom není dokonce ani nic, co by se cenilo, protože je to automaticky dáno do vínku každému, je logické, že si toho lidé neváží.
A toto v nás za dlouhá léta socialismu zakořenilo. A práci stále bereme jako něco, co se zkrátka musí trpně snášet, protože není vyhnutí.

Ale dnes už vlastně vyhnutí je. Dnes už nikdo povinně pracovat nemusí, dnes už se může každý kdykoliv na práci vykvajznout. A tak by si měli lidé uvědomovat a také si stále více uvědomují, že jakkoliv se do práce chodit musí, aby se vydělaly peníze a člověk mohl vést důstojný život, je možnost vykonávat nějaké zaměstnání vlastně dar.

Dar, jenž ale pochopitelně není vždy stejně hodnotný. Existují i práce populární a dobře honorované, stejně jako ty, za něž se jejich vykonavatelé spíše stydí.

Ale ať tak či onak, měli bychom se postupně propracovat až do stavu, kdy budeme za svoji práci rádi. Kdy jí nebudeme jenom spílat, ale třeba na ni budeme i pyšní. A to bez ohledu na to, jakou tato je.

Protože práce šlechtí člověka. A takové šlechtění nikdy nikomu neuškodilo.

Pokud se zaposloucháte do hovoru lidí kolem sebe, velice často uslyšíte nelichotivé výrazy, jež tito trousí na adresu svého zaměstnání. Někdy lidé nenechají nit suchou na svých šéfech, jindy naopak na podřízených, někdy je terčem kritiky třeba pracovní doba, náplň práce, komplikace, jež tuto provázejí, výplata… A někdy se prostě nadává na práci jako takovou.

Někdy si stěžujeme na konkrétní okolnosti, někdy pro změnu spíláme provozování takové činnosti univerzálně.

A jenom zřídka zaslechneme i pravý opak, tedy to, že by někdo pěl na svoji práci oslavné ódy.

Proč tomu tak je? Dost možná rozhodující roli v tom sehrálo takzvané ‚minulo‘, tedy doba, kdy měl každý z nás právo, ale zároveň i povinnost pracovat. A nechtěl-li se někdo dostat do křížku s paragrafy, musel zkrátka někam chodit a něco dělat. Nebo práci alespoň tu více a tu méně zdařile imitovat. Protože když se něco musí, když je něco jenom nutným zlem, ba když na tom není dokonce ani nic, co by se cenilo, protože je to automaticky dáno do vínku každému, je logické, že si toho lidé neváží.
A toto v nás za dlouhá léta socialismu zakořenilo. A práci stále bereme jako něco, co se zkrátka musí trpně snášet, protože není vyhnutí.

Ale dnes už vlastně vyhnutí je. Dnes už nikdo povinně pracovat nemusí, dnes už se může každý kdykoliv na práci vykvajznout. A tak by si měli lidé uvědomovat a také si stále více uvědomují, že jakkoliv se do práce chodit musí, aby se vydělaly peníze a člověk mohl vést důstojný život, je možnost vykonávat nějaké zaměstnání vlastně dar.

Dar, jenž ale pochopitelně není vždy stejně hodnotný. Existují i práce populární a dobře honorované, stejně jako ty, za něž se jejich vykonavatelé spíše stydí.

Ale ať tak či onak, měli bychom se postupně propracovat až do stavu, kdy budeme za svoji práci rádi. Kdy jí nebudeme jenom spílat, ale třeba na ni budeme i pyšní. A to bez ohledu na to, jakou tato je.

Protože práce šlechtí člověka. A takové šlechtění nikdy nikomu neuškodilo.

Pokud se zaposloucháte do hovoru lidí kolem sebe, velice často uslyšíte nelichotivé výrazy, jež tito trousí na adresu svého zaměstnání. Někdy lidé nenechají nit suchou na svých šéfech, jindy naopak na podřízených, někdy je terčem kritiky třeba pracovní doba, náplň práce, komplikace, jež tuto provázejí, výplata… A někdy se prostě nadává na práci jako takovou.

Někdy si stěžujeme na konkrétní okolnosti, někdy pro změnu spíláme provozování takové činnosti univerzálně.

A jenom zřídka zaslechneme i pravý opak, tedy to, že by někdo pěl na svoji práci oslavné ódy.

Proč tomu tak je? Dost možná rozhodující roli v tom sehrálo takzvané ‚minulo‘, tedy doba, kdy měl každý z nás právo, ale zároveň i povinnost pracovat. A nechtěl-li se někdo dostat do křížku s paragrafy, musel zkrátka někam chodit a něco dělat. Nebo práci alespoň tu více a tu méně zdařile imitovat. Protože když se něco musí, když je něco jenom nutným zlem, ba když na tom není dokonce ani nic, co by se cenilo, protože je to automaticky dáno do vínku každému, je logické, že si toho lidé neváží.
A toto v nás za dlouhá léta socialismu zakořenilo. A práci stále bereme jako něco, co se zkrátka musí trpně snášet, protože není vyhnutí.

Ale dnes už vlastně vyhnutí je. Dnes už nikdo povinně pracovat nemusí, dnes už se může každý kdykoliv na práci vykvajznout. A tak by si měli lidé uvědomovat a také si stále více uvědomují, že jakkoliv se do práce chodit musí, aby se vydělaly peníze a člověk mohl vést důstojný život, je možnost vykonávat nějaké zaměstnání vlastně dar.

Dar, jenž ale pochopitelně není vždy stejně hodnotný. Existují i práce populární a dobře honorované, stejně jako ty, za něž se jejich vykonavatelé spíše stydí.

Ale ať tak či onak, měli bychom se postupně propracovat až do stavu, kdy budeme za svoji práci rádi. Kdy jí nebudeme jenom spílat, ale třeba na ni budeme i pyšní. A to bez ohledu na to, jakou tato je.

Protože práce šlechtí člověka. A takové šlechtění nikdy nikomu neuškodilo.

Pokud se zaposloucháte do hovoru lidí kolem sebe, velice často uslyšíte nelichotivé výrazy, jež tito trousí na adresu svého zaměstnání. Někdy lidé nenechají nit suchou na svých šéfech, jindy naopak na podřízených, někdy je terčem kritiky třeba pracovní doba, náplň práce, komplikace, jež tuto provázejí, výplata… A někdy se prostě nadává na práci jako takovou.

Někdy si stěžujeme na konkrétní okolnosti, někdy pro změnu spíláme provozování takové činnosti univerzálně.

A jenom zřídka zaslechneme i pravý opak, tedy to, že by někdo pěl na svoji práci oslavné ódy.

Proč tomu tak je? Dost možná rozhodující roli v tom sehrálo takzvané ‚minulo‘, tedy doba, kdy měl každý z nás právo, ale zároveň i povinnost pracovat. A nechtěl-li se někdo dostat do křížku s paragrafy, musel zkrátka někam chodit a něco dělat. Nebo práci alespoň tu více a tu méně zdařile imitovat. Protože když se něco musí, když je něco jenom nutným zlem, ba když na tom není dokonce ani nic, co by se cenilo, protože je to automaticky dáno do vínku každému, je logické, že si toho lidé neváží.
A toto v nás za dlouhá léta socialismu zakořenilo. A práci stále bereme jako něco, co se zkrátka musí trpně snášet, protože není vyhnutí.

Ale dnes už vlastně vyhnutí je. Dnes už nikdo povinně pracovat nemusí, dnes už se může každý kdykoliv na práci vykvajznout. A tak by si měli lidé uvědomovat a také si stále více uvědomují, že jakkoliv se do práce chodit musí, aby se vydělaly peníze a člověk mohl vést důstojný život, je možnost vykonávat nějaké zaměstnání vlastně dar.

Dar, jenž ale pochopitelně není vždy stejně hodnotný. Existují i práce populární a dobře honorované, stejně jako ty, za něž se jejich vykonavatelé spíše stydí.

Ale ať tak či onak, měli bychom se postupně propracovat až do stavu, kdy budeme za svoji práci rádi. Kdy jí nebudeme jenom spílat, ale třeba na ni budeme i pyšní. A to bez ohledu na to, jakou tato je.

Protože práce šlechtí člověka. A takové šlechtění nikdy nikomu neuškodilo.

Pokud se zaposloucháte do hovoru lidí kolem sebe, velice často uslyšíte nelichotivé výrazy, jež tito trousí na adresu svého zaměstnání. Někdy lidé nenechají nit suchou na svých šéfech, jindy naopak na podřízených, někdy je terčem kritiky třeba pracovní doba, náplň práce, komplikace, jež tuto provázejí, výplata… A někdy se prostě nadává na práci jako takovou.

Někdy si stěžujeme na konkrétní okolnosti, někdy pro změnu spíláme provozování takové činnosti univerzálně.

A jenom zřídka zaslechneme i pravý opak, tedy to, že by někdo pěl na svoji práci oslavné ódy.

Proč tomu tak je? Dost možná rozhodující roli v tom sehrálo takzvané ‚minulo‘, tedy doba, kdy měl každý z nás právo, ale zároveň i povinnost pracovat. A nechtěl-li se někdo dostat do křížku s paragrafy, musel zkrátka někam chodit a něco dělat. Nebo práci alespoň tu více a tu méně zdařile imitovat. Protože když se něco musí, když je něco jenom nutným zlem, ba když na tom není dokonce ani nic, co by se cenilo, protože je to automaticky dáno do vínku každému, je logické, že si toho lidé neváží.
A toto v nás za dlouhá léta socialismu zakořenilo. A práci stále bereme jako něco, co se zkrátka musí trpně snášet, protože není vyhnutí.

Ale dnes už vlastně vyhnutí je. Dnes už nikdo povinně pracovat nemusí, dnes už se může každý kdykoliv na práci vykvajznout. A tak by si měli lidé uvědomovat a také si stále více uvědomují, že jakkoliv se do práce chodit musí, aby se vydělaly peníze a člověk mohl vést důstojný život, je možnost vykonávat nějaké zaměstnání vlastně dar.

Dar, jenž ale pochopitelně není vždy stejně hodnotný. Existují i práce populární a dobře honorované, stejně jako ty, za něž se jejich vykonavatelé spíše stydí.

Ale ať tak či onak, měli bychom se postupně propracovat až do stavu, kdy budeme za svoji práci rádi. Kdy jí nebudeme jenom spílat, ale třeba na ni budeme i pyšní. A to bez ohledu na to, jakou tato je.

Protože práce šlechtí člověka. A takové šlechtění nikdy nikomu neuškodilo.

Pokud se zaposloucháte do hovoru lidí kolem sebe, velice často uslyšíte nelichotivé výrazy, jež tito trousí na adresu svého zaměstnání. Někdy lidé nenechají nit suchou na svých šéfech, jindy naopak na podřízených, někdy je terčem kritiky třeba pracovní doba, náplň práce, komplikace, jež tuto provázejí, výplata… A někdy se prostě nadává na práci jako takovou.

Někdy si stěžujeme na konkrétní okolnosti, někdy pro změnu spíláme provozování takové činnosti univerzálně.

A jenom zřídka zaslechneme i pravý opak, tedy to, že by někdo pěl na svoji práci oslavné ódy.

Proč tomu tak je? Dost možná rozhodující roli v tom sehrálo takzvané ‚minulo‘, tedy doba, kdy měl každý z nás právo, ale zároveň i povinnost pracovat. A nechtěl-li se někdo dostat do křížku s paragrafy, musel zkrátka někam chodit a něco dělat. Nebo práci alespoň tu více a tu méně zdařile imitovat. Protože když se něco musí, když je něco jenom nutným zlem, ba když na tom není dokonce ani nic, co by se cenilo, protože je to automaticky dáno do vínku každému, je logické, že si toho lidé neváží.
A toto v nás za dlouhá léta socialismu zakořenilo. A práci stále bereme jako něco, co se zkrátka musí trpně snášet, protože není vyhnutí.

Ale dnes už vlastně vyhnutí je. Dnes už nikdo povinně pracovat nemusí, dnes už se může každý kdykoliv na práci vykvajznout. A tak by si měli lidé uvědomovat a také si stále více uvědomují, že jakkoliv se do práce chodit musí, aby se vydělaly peníze a člověk mohl vést důstojný život, je možnost vykonávat nějaké zaměstnání vlastně dar.

Dar, jenž ale pochopitelně není vždy stejně hodnotný. Existují i práce populární a dobře honorované, stejně jako ty, za něž se jejich vykonavatelé spíše stydí.

Ale ať tak či onak, měli bychom se postupně propracovat až do stavu, kdy budeme za svoji práci rádi. Kdy jí nebudeme jenom spílat, ale třeba na ni budeme i pyšní. A to bez ohledu na to, jakou tato je.

Protože práce šlechtí člověka. A takové šlechtění nikdy nikomu neuškodilo.

Utrácet peníze není vůbec těžké. To dokáže a také dnes a denně provádí každý, kdo nějaké má. Vybrat si nějaké zboží nebo služby a platit za to, na tom vůbec nic není. Ovšem vyžít v dobách, kdy se člověku peněz nedostává a není tak čím platit, a tudíž si je nezbytné odpírat všechno, na co jeden zrovna nemá, to už ani zdaleka tak snadné není. A proto by ten, kdo má zrovna nějaké ty příjmy, jež klidně i jenom nepatrně převyšují nezbytné minimum, jež dotyčný ke své existenci potřebuje, měl vždy uvažovat i o tom, že nebude vždy všechno tak růžové. A měl by si něco ze svých stávajících příjmů odložit na pozdější dobu.

Pokud se jedná o spoření, je to tedy rozhodně dobrá věc. Protože má člověk své jisté i v době, kdy se mu dařit přestane a kdy by tedy buď musel strádat, nebo by byl vydán na milost a nemilost finančním institucím nebo někomu jinému, od koho by si potřeboval klidně i na pouhé holé živobytí půjčit. Kdo má úspory, které je možné využít v dobách, jež nejsou vůbec růžové, může zůstat vcelku v klidu, a to je k nezaplacení.

Ovšem člověk by si neměl jenom odkládat finanční prostředky, jež zrovna nepotřebuje. Měl by se postarat i o to, aby tyto byly uložené tak, aby vydělávaly nebo přinejmenším neztrácely svou hodnotu vlivem inflace a dalších možných negativních vlivů. A to znamená potřebu hledat vhodné způsoby uložení či investování, jež nabízejí co nejvýhodnější úročení, respektive jiné benefity.
Protože jinak by se mohl ten, kdo utrácí průběžně vše, co získá, šetřílkovi posmívat. Že on získává za své peníze více, než získá ten, kdo jejich utracení odkládá na jindy. Což je sice opodstatněné, ale přesto jde o nesprávný názor. Protože ve chvílích, kdy dojde na lámání chleba, se ukáže, jak dobré je úspory, byť třeba i poněkud znehodnocené inflací, mít.
Úspory se totiž nikdy neztratí. A kdo je má, ten nebude určitě nikdy litovat.

Utrácet peníze není vůbec těžké. To dokáže a také dnes a denně provádí každý, kdo nějaké má. Vybrat si nějaké zboží nebo služby a platit za to, na tom vůbec nic není. Ovšem vyžít v dobách, kdy se člověku peněz nedostává a není tak čím platit, a tudíž si je nezbytné odpírat všechno, na co jeden zrovna nemá, to už ani zdaleka tak snadné není. A proto by ten, kdo má zrovna nějaké ty příjmy, jež klidně i jenom nepatrně převyšují nezbytné minimum, jež dotyčný ke své existenci potřebuje, měl vždy uvažovat i o tom, že nebude vždy všechno tak růžové. A měl by si něco ze svých stávajících příjmů odložit na pozdější dobu.

Pokud se jedná o spoření, je to tedy rozhodně dobrá věc. Protože má člověk své jisté i v době, kdy se mu dařit přestane a kdy by tedy buď musel strádat, nebo by byl vydán na milost a nemilost finančním institucím nebo někomu jinému, od koho by si potřeboval klidně i na pouhé holé živobytí půjčit. Kdo má úspory, které je možné využít v dobách, jež nejsou vůbec růžové, může zůstat vcelku v klidu, a to je k nezaplacení.

Ovšem člověk by si neměl jenom odkládat finanční prostředky, jež zrovna nepotřebuje. Měl by se postarat i o to, aby tyto byly uložené tak, aby vydělávaly nebo přinejmenším neztrácely svou hodnotu vlivem inflace a dalších možných negativních vlivů. A to znamená potřebu hledat vhodné způsoby uložení či investování, jež nabízejí co nejvýhodnější úročení, respektive jiné benefity.
Protože jinak by se mohl ten, kdo utrácí průběžně vše, co získá, šetřílkovi posmívat. Že on získává za své peníze více, než získá ten, kdo jejich utracení odkládá na jindy. Což je sice opodstatněné, ale přesto jde o nesprávný názor. Protože ve chvílích, kdy dojde na lámání chleba, se ukáže, jak dobré je úspory, byť třeba i poněkud znehodnocené inflací, mít.
Úspory se totiž nikdy neztratí. A kdo je má, ten nebude určitě nikdy litovat.

Utrácet peníze není vůbec těžké. To dokáže a také dnes a denně provádí každý, kdo nějaké má. Vybrat si nějaké zboží nebo služby a platit za to, na tom vůbec nic není. Ovšem vyžít v dobách, kdy se člověku peněz nedostává a není tak čím platit, a tudíž si je nezbytné odpírat všechno, na co jeden zrovna nemá, to už ani zdaleka tak snadné není. A proto by ten, kdo má zrovna nějaké ty příjmy, jež klidně i jenom nepatrně převyšují nezbytné minimum, jež dotyčný ke své existenci potřebuje, měl vždy uvažovat i o tom, že nebude vždy všechno tak růžové. A měl by si něco ze svých stávajících příjmů odložit na pozdější dobu.

Pokud se jedná o spoření, je to tedy rozhodně dobrá věc. Protože má člověk své jisté i v době, kdy se mu dařit přestane a kdy by tedy buď musel strádat, nebo by byl vydán na milost a nemilost finančním institucím nebo někomu jinému, od koho by si potřeboval klidně i na pouhé holé živobytí půjčit. Kdo má úspory, které je možné využít v dobách, jež nejsou vůbec růžové, může zůstat vcelku v klidu, a to je k nezaplacení.

Ovšem člověk by si neměl jenom odkládat finanční prostředky, jež zrovna nepotřebuje. Měl by se postarat i o to, aby tyto byly uložené tak, aby vydělávaly nebo přinejmenším neztrácely svou hodnotu vlivem inflace a dalších možných negativních vlivů. A to znamená potřebu hledat vhodné způsoby uložení či investování, jež nabízejí co nejvýhodnější úročení, respektive jiné benefity.
Protože jinak by se mohl ten, kdo utrácí průběžně vše, co získá, šetřílkovi posmívat. Že on získává za své peníze více, než získá ten, kdo jejich utracení odkládá na jindy. Což je sice opodstatněné, ale přesto jde o nesprávný názor. Protože ve chvílích, kdy dojde na lámání chleba, se ukáže, jak dobré je úspory, byť třeba i poněkud znehodnocené inflací, mít.
Úspory se totiž nikdy neztratí. A kdo je má, ten nebude určitě nikdy litovat.