Blog

V dnešní koronavirové situaci to máme věru hodně složité. Lidé, kteří přišli o část nebo rovnou o veškeré svoje příjmy, přežívají ze státních milodarů, úspor a nejednou z čehokoliv, z čeho se jenom přežívat dá, kvůli rostoucím cenám se zhoršuje i postavení těch, jimž příjmy sice nepoklesly, ale ani nevzrostly. A jaké to vyvolává napětí, o tom jistě není sporu, že?

Ovšem je tu i jeden další ekonomický problém, který se už po léta tak jaksi ‚zahrává do autu‘. Jistě, i na ten nejednou dochází, mluví se o něm, ale přesto se tento až příliš lakoval na růžovo i v donedávna panujících lepších časech. A vždycky se sice ‚vyřešil‘, jenže to pouze na úkor něčeho jiného.
Mluvím o důchodech. Jak dlouho se jenom mluví o tom, že se na ně lidé nemají spoléhat! Už krátce po devětaosmdesátém roce se i z nejvyšších politických pater varovalo, že si máme šetřit i sami a nespoléhat se jenom na stát. A o tom, že šlo už tehdy o vizi, jež došla nakonec naplnění, není pochyb.
Citelně se posunula hranice pro odchod lidí do penze, a navzdory tomu, že se naši senioři v penzi nemají nijak valně, se mají pořád ještě lépe, než by tomu reálně mělo být. Protože se vlády ve snaze získat si tuto skupinu voličů vždycky ‚postaraly‘. Vždycky se našly peníze, a to i na nadstandardní valorizaci penzí či letošní pětitisícový ‚vánoční dáreček‘. Což se až na vzácné výjimky vždy zaplatilo z jiných kapitol rozpočtu, z peněz, které měly patřit někomu jinému, nebo na dluh.
A žádná z penzijních rádoby reforem tedy nepřinesla žádoucí efekt. A jen tak to lepší nebude. Protože kde by se ještě dalo brát dnes, kdy je ekonomika kvůli pandemii na huntě?

Je otázkou, jak dlouho ještě bude z čeho brát, aby se důchodcům přilepšovalo, a je vlastně otázkou, z čeho se jim vůbec při současném státním zadlužování budou penze vyplácet.
V těchto dnech už i OECD po zhodnocení reforem našeho penzijního systému doporučila, aby se u nás začala zvyšovat hranice pro odchod do důchodu i po roce 2030, kdy by se podle našich politiků měla ustálit na 65 letech. Protože je náš penzijní systém neudržitelný. Což potvrzují i naši politici, kteří už chystají další z mnoha reforem, jež dopadly vždy tak, jak dopadly.
Ale závěry jsou pořád stejné. Lidi nemají spoléhat na státní penzi a mají si našetřit. Nikdo ale neřekne, z čeho.

V dnešní koronavirové situaci to máme věru hodně složité. Lidé, kteří přišli o část nebo rovnou o veškeré svoje příjmy, přežívají ze státních milodarů, úspor a nejednou z čehokoliv, z čeho se jenom přežívat dá, kvůli rostoucím cenám se zhoršuje i postavení těch, jimž příjmy sice nepoklesly, ale ani nevzrostly. A jaké to vyvolává napětí, o tom jistě není sporu, že?

Ovšem je tu i jeden další ekonomický problém, který se už po léta tak jaksi ‚zahrává do autu‘. Jistě, i na ten nejednou dochází, mluví se o něm, ale přesto se tento až příliš lakoval na růžovo i v donedávna panujících lepších časech. A vždycky se sice ‚vyřešil‘, jenže to pouze na úkor něčeho jiného.
Mluvím o důchodech. Jak dlouho se jenom mluví o tom, že se na ně lidé nemají spoléhat! Už krátce po devětaosmdesátém roce se i z nejvyšších politických pater varovalo, že si máme šetřit i sami a nespoléhat se jenom na stát. A o tom, že šlo už tehdy o vizi, jež došla nakonec naplnění, není pochyb.
Citelně se posunula hranice pro odchod lidí do penze, a navzdory tomu, že se naši senioři v penzi nemají nijak valně, se mají pořád ještě lépe, než by tomu reálně mělo být. Protože se vlády ve snaze získat si tuto skupinu voličů vždycky ‚postaraly‘. Vždycky se našly peníze, a to i na nadstandardní valorizaci penzí či letošní pětitisícový ‚vánoční dáreček‘. Což se až na vzácné výjimky vždy zaplatilo z jiných kapitol rozpočtu, z peněz, které měly patřit někomu jinému, nebo na dluh.
A žádná z penzijních rádoby reforem tedy nepřinesla žádoucí efekt. A jen tak to lepší nebude. Protože kde by se ještě dalo brát dnes, kdy je ekonomika kvůli pandemii na huntě?

Je otázkou, jak dlouho ještě bude z čeho brát, aby se důchodcům přilepšovalo, a je vlastně otázkou, z čeho se jim vůbec při současném státním zadlužování budou penze vyplácet.
V těchto dnech už i OECD po zhodnocení reforem našeho penzijního systému doporučila, aby se u nás začala zvyšovat hranice pro odchod do důchodu i po roce 2030, kdy by se podle našich politiků měla ustálit na 65 letech. Protože je náš penzijní systém neudržitelný. Což potvrzují i naši politici, kteří už chystají další z mnoha reforem, jež dopadly vždy tak, jak dopadly.
Ale závěry jsou pořád stejné. Lidi nemají spoléhat na státní penzi a mají si našetřit. Nikdo ale neřekne, z čeho.

V dnešní koronavirové situaci to máme věru hodně složité. Lidé, kteří přišli o část nebo rovnou o veškeré svoje příjmy, přežívají ze státních milodarů, úspor a nejednou z čehokoliv, z čeho se jenom přežívat dá, kvůli rostoucím cenám se zhoršuje i postavení těch, jimž příjmy sice nepoklesly, ale ani nevzrostly. A jaké to vyvolává napětí, o tom jistě není sporu, že?

Ovšem je tu i jeden další ekonomický problém, který se už po léta tak jaksi ‚zahrává do autu‘. Jistě, i na ten nejednou dochází, mluví se o něm, ale přesto se tento až příliš lakoval na růžovo i v donedávna panujících lepších časech. A vždycky se sice ‚vyřešil‘, jenže to pouze na úkor něčeho jiného.
Mluvím o důchodech. Jak dlouho se jenom mluví o tom, že se na ně lidé nemají spoléhat! Už krátce po devětaosmdesátém roce se i z nejvyšších politických pater varovalo, že si máme šetřit i sami a nespoléhat se jenom na stát. A o tom, že šlo už tehdy o vizi, jež došla nakonec naplnění, není pochyb.
Citelně se posunula hranice pro odchod lidí do penze, a navzdory tomu, že se naši senioři v penzi nemají nijak valně, se mají pořád ještě lépe, než by tomu reálně mělo být. Protože se vlády ve snaze získat si tuto skupinu voličů vždycky ‚postaraly‘. Vždycky se našly peníze, a to i na nadstandardní valorizaci penzí či letošní pětitisícový ‚vánoční dáreček‘. Což se až na vzácné výjimky vždy zaplatilo z jiných kapitol rozpočtu, z peněz, které měly patřit někomu jinému, nebo na dluh.
A žádná z penzijních rádoby reforem tedy nepřinesla žádoucí efekt. A jen tak to lepší nebude. Protože kde by se ještě dalo brát dnes, kdy je ekonomika kvůli pandemii na huntě?

Je otázkou, jak dlouho ještě bude z čeho brát, aby se důchodcům přilepšovalo, a je vlastně otázkou, z čeho se jim vůbec při současném státním zadlužování budou penze vyplácet.
V těchto dnech už i OECD po zhodnocení reforem našeho penzijního systému doporučila, aby se u nás začala zvyšovat hranice pro odchod do důchodu i po roce 2030, kdy by se podle našich politiků měla ustálit na 65 letech. Protože je náš penzijní systém neudržitelný. Což potvrzují i naši politici, kteří už chystají další z mnoha reforem, jež dopadly vždy tak, jak dopadly.
Ale závěry jsou pořád stejné. Lidi nemají spoléhat na státní penzi a mají si našetřit. Nikdo ale neřekne, z čeho.

V dnešní koronavirové situaci to máme věru hodně složité. Lidé, kteří přišli o část nebo rovnou o veškeré svoje příjmy, přežívají ze státních milodarů, úspor a nejednou z čehokoliv, z čeho se jenom přežívat dá, kvůli rostoucím cenám se zhoršuje i postavení těch, jimž příjmy sice nepoklesly, ale ani nevzrostly. A jaké to vyvolává napětí, o tom jistě není sporu, že?

Ovšem je tu i jeden další ekonomický problém, který se už po léta tak jaksi ‚zahrává do autu‘. Jistě, i na ten nejednou dochází, mluví se o něm, ale přesto se tento až příliš lakoval na růžovo i v donedávna panujících lepších časech. A vždycky se sice ‚vyřešil‘, jenže to pouze na úkor něčeho jiného.
Mluvím o důchodech. Jak dlouho se jenom mluví o tom, že se na ně lidé nemají spoléhat! Už krátce po devětaosmdesátém roce se i z nejvyšších politických pater varovalo, že si máme šetřit i sami a nespoléhat se jenom na stát. A o tom, že šlo už tehdy o vizi, jež došla nakonec naplnění, není pochyb.
Citelně se posunula hranice pro odchod lidí do penze, a navzdory tomu, že se naši senioři v penzi nemají nijak valně, se mají pořád ještě lépe, než by tomu reálně mělo být. Protože se vlády ve snaze získat si tuto skupinu voličů vždycky ‚postaraly‘. Vždycky se našly peníze, a to i na nadstandardní valorizaci penzí či letošní pětitisícový ‚vánoční dáreček‘. Což se až na vzácné výjimky vždy zaplatilo z jiných kapitol rozpočtu, z peněz, které měly patřit někomu jinému, nebo na dluh.
A žádná z penzijních rádoby reforem tedy nepřinesla žádoucí efekt. A jen tak to lepší nebude. Protože kde by se ještě dalo brát dnes, kdy je ekonomika kvůli pandemii na huntě?

Je otázkou, jak dlouho ještě bude z čeho brát, aby se důchodcům přilepšovalo, a je vlastně otázkou, z čeho se jim vůbec při současném státním zadlužování budou penze vyplácet.
V těchto dnech už i OECD po zhodnocení reforem našeho penzijního systému doporučila, aby se u nás začala zvyšovat hranice pro odchod do důchodu i po roce 2030, kdy by se podle našich politiků měla ustálit na 65 letech. Protože je náš penzijní systém neudržitelný. Což potvrzují i naši politici, kteří už chystají další z mnoha reforem, jež dopadly vždy tak, jak dopadly.
Ale závěry jsou pořád stejné. Lidi nemají spoléhat na státní penzi a mají si našetřit. Nikdo ale neřekne, z čeho.

V dnešní koronavirové situaci to máme věru hodně složité. Lidé, kteří přišli o část nebo rovnou o veškeré svoje příjmy, přežívají ze státních milodarů, úspor a nejednou z čehokoliv, z čeho se jenom přežívat dá, kvůli rostoucím cenám se zhoršuje i postavení těch, jimž příjmy sice nepoklesly, ale ani nevzrostly. A jaké to vyvolává napětí, o tom jistě není sporu, že?

Ovšem je tu i jeden další ekonomický problém, který se už po léta tak jaksi ‚zahrává do autu‘. Jistě, i na ten nejednou dochází, mluví se o něm, ale přesto se tento až příliš lakoval na růžovo i v donedávna panujících lepších časech. A vždycky se sice ‚vyřešil‘, jenže to pouze na úkor něčeho jiného.
Mluvím o důchodech. Jak dlouho se jenom mluví o tom, že se na ně lidé nemají spoléhat! Už krátce po devětaosmdesátém roce se i z nejvyšších politických pater varovalo, že si máme šetřit i sami a nespoléhat se jenom na stát. A o tom, že šlo už tehdy o vizi, jež došla nakonec naplnění, není pochyb.
Citelně se posunula hranice pro odchod lidí do penze, a navzdory tomu, že se naši senioři v penzi nemají nijak valně, se mají pořád ještě lépe, než by tomu reálně mělo být. Protože se vlády ve snaze získat si tuto skupinu voličů vždycky ‚postaraly‘. Vždycky se našly peníze, a to i na nadstandardní valorizaci penzí či letošní pětitisícový ‚vánoční dáreček‘. Což se až na vzácné výjimky vždy zaplatilo z jiných kapitol rozpočtu, z peněz, které měly patřit někomu jinému, nebo na dluh.
A žádná z penzijních rádoby reforem tedy nepřinesla žádoucí efekt. A jen tak to lepší nebude. Protože kde by se ještě dalo brát dnes, kdy je ekonomika kvůli pandemii na huntě?

Je otázkou, jak dlouho ještě bude z čeho brát, aby se důchodcům přilepšovalo, a je vlastně otázkou, z čeho se jim vůbec při současném státním zadlužování budou penze vyplácet.
V těchto dnech už i OECD po zhodnocení reforem našeho penzijního systému doporučila, aby se u nás začala zvyšovat hranice pro odchod do důchodu i po roce 2030, kdy by se podle našich politiků měla ustálit na 65 letech. Protože je náš penzijní systém neudržitelný. Což potvrzují i naši politici, kteří už chystají další z mnoha reforem, jež dopadly vždy tak, jak dopadly.
Ale závěry jsou pořád stejné. Lidi nemají spoléhat na státní penzi a mají si našetřit. Nikdo ale neřekne, z čeho.

V dnešní koronavirové situaci to máme věru hodně složité. Lidé, kteří přišli o část nebo rovnou o veškeré svoje příjmy, přežívají ze státních milodarů, úspor a nejednou z čehokoliv, z čeho se jenom přežívat dá, kvůli rostoucím cenám se zhoršuje i postavení těch, jimž příjmy sice nepoklesly, ale ani nevzrostly. A jaké to vyvolává napětí, o tom jistě není sporu, že?

Ovšem je tu i jeden další ekonomický problém, který se už po léta tak jaksi ‚zahrává do autu‘. Jistě, i na ten nejednou dochází, mluví se o něm, ale přesto se tento až příliš lakoval na růžovo i v donedávna panujících lepších časech. A vždycky se sice ‚vyřešil‘, jenže to pouze na úkor něčeho jiného.
Mluvím o důchodech. Jak dlouho se jenom mluví o tom, že se na ně lidé nemají spoléhat! Už krátce po devětaosmdesátém roce se i z nejvyšších politických pater varovalo, že si máme šetřit i sami a nespoléhat se jenom na stát. A o tom, že šlo už tehdy o vizi, jež došla nakonec naplnění, není pochyb.
Citelně se posunula hranice pro odchod lidí do penze, a navzdory tomu, že se naši senioři v penzi nemají nijak valně, se mají pořád ještě lépe, než by tomu reálně mělo být. Protože se vlády ve snaze získat si tuto skupinu voličů vždycky ‚postaraly‘. Vždycky se našly peníze, a to i na nadstandardní valorizaci penzí či letošní pětitisícový ‚vánoční dáreček‘. Což se až na vzácné výjimky vždy zaplatilo z jiných kapitol rozpočtu, z peněz, které měly patřit někomu jinému, nebo na dluh.
A žádná z penzijních rádoby reforem tedy nepřinesla žádoucí efekt. A jen tak to lepší nebude. Protože kde by se ještě dalo brát dnes, kdy je ekonomika kvůli pandemii na huntě?

Je otázkou, jak dlouho ještě bude z čeho brát, aby se důchodcům přilepšovalo, a je vlastně otázkou, z čeho se jim vůbec při současném státním zadlužování budou penze vyplácet.
V těchto dnech už i OECD po zhodnocení reforem našeho penzijního systému doporučila, aby se u nás začala zvyšovat hranice pro odchod do důchodu i po roce 2030, kdy by se podle našich politiků měla ustálit na 65 letech. Protože je náš penzijní systém neudržitelný. Což potvrzují i naši politici, kteří už chystají další z mnoha reforem, jež dopadly vždy tak, jak dopadly.
Ale závěry jsou pořád stejné. Lidi nemají spoléhat na státní penzi a mají si našetřit. Nikdo ale neřekne, z čeho.

V dnešní koronavirové situaci to máme věru hodně složité. Lidé, kteří přišli o část nebo rovnou o veškeré svoje příjmy, přežívají ze státních milodarů, úspor a nejednou z čehokoliv, z čeho se jenom přežívat dá, kvůli rostoucím cenám se zhoršuje i postavení těch, jimž příjmy sice nepoklesly, ale ani nevzrostly. A jaké to vyvolává napětí, o tom jistě není sporu, že?

Ovšem je tu i jeden další ekonomický problém, který se už po léta tak jaksi ‚zahrává do autu‘. Jistě, i na ten nejednou dochází, mluví se o něm, ale přesto se tento až příliš lakoval na růžovo i v donedávna panujících lepších časech. A vždycky se sice ‚vyřešil‘, jenže to pouze na úkor něčeho jiného.
Mluvím o důchodech. Jak dlouho se jenom mluví o tom, že se na ně lidé nemají spoléhat! Už krátce po devětaosmdesátém roce se i z nejvyšších politických pater varovalo, že si máme šetřit i sami a nespoléhat se jenom na stát. A o tom, že šlo už tehdy o vizi, jež došla nakonec naplnění, není pochyb.
Citelně se posunula hranice pro odchod lidí do penze, a navzdory tomu, že se naši senioři v penzi nemají nijak valně, se mají pořád ještě lépe, než by tomu reálně mělo být. Protože se vlády ve snaze získat si tuto skupinu voličů vždycky ‚postaraly‘. Vždycky se našly peníze, a to i na nadstandardní valorizaci penzí či letošní pětitisícový ‚vánoční dáreček‘. Což se až na vzácné výjimky vždy zaplatilo z jiných kapitol rozpočtu, z peněz, které měly patřit někomu jinému, nebo na dluh.
A žádná z penzijních rádoby reforem tedy nepřinesla žádoucí efekt. A jen tak to lepší nebude. Protože kde by se ještě dalo brát dnes, kdy je ekonomika kvůli pandemii na huntě?

Je otázkou, jak dlouho ještě bude z čeho brát, aby se důchodcům přilepšovalo, a je vlastně otázkou, z čeho se jim vůbec při současném státním zadlužování budou penze vyplácet.
V těchto dnech už i OECD po zhodnocení reforem našeho penzijního systému doporučila, aby se u nás začala zvyšovat hranice pro odchod do důchodu i po roce 2030, kdy by se podle našich politiků měla ustálit na 65 letech. Protože je náš penzijní systém neudržitelný. Což potvrzují i naši politici, kteří už chystají další z mnoha reforem, jež dopadly vždy tak, jak dopadly.
Ale závěry jsou pořád stejné. Lidi nemají spoléhat na státní penzi a mají si našetřit. Nikdo ale neřekne, z čeho.