Blog

Přišla ona dnes už všeobecně známá pandemie koronaviru a rázem je po starých zlatých časech. I když si musíme upřímně přiznat, že ani ony staré zlaté časy nebyly zase až tak zlaté, protože se nemalá část naší populace i tenkrát pohybovala jenom těsně nad hranicí toho, co se oficiálně považuje za chudobu, a to za situace, kdy se stát zadlužoval v řádu desítek miliard korun ročně a tehdejší vládní strana nechala natisknout a rozdat hory peněz ve snaze zajistit si volební vítězství, což oficiálně maskovala bojem proti prý nebezpečné deflaci a za jakousi údajně zdravou inflaci.

Dnes už jsou dobré časy ty tam. Jsme v krizi, v níž se žije spoustě z nás prachbídně. Kdekdo musel omezit, přerušit nebo dokonce zrušit své podnikání, někdo přišel o práci, někdo se musel odebrat domů s vidinou života hrazeného toliko skoupým ošetřovným. A do toho rostou ceny v obchodech jako pominuté, všechno je pořád dražší a dražší, což se oficiálně zdůvodňuje tím, že jde o kompenzaci zvýšených nákladů souvisejících s pandemií, neoficiálně jde ale i o vliv oné již zmíněné údajné ‚zdravé inflace‘, jež přerostla v inflaci nezdravou.
Lidem se tak žije hůř a hůř. A krize, v níž se nacházíme, má prý být ještě daleko hlubší a delší, než si to my běžní lidé dokážeme představit a než si to připouštíme. Protože kromě dluhů, jež dělá stát v současnosti kvůli pandemii, máme splácet i státní dluh, jenž nadělaly naše vlády v předchozích dobrých časech, kdy nebylo zadlužování vůbec nezbytné. Politici nám v dobrých časech rozfofrovali státní rezervy, zvýšili neúměrně počty státních zaměstnanců a jejich platy, nadlimitně zvyšovali důchody, rozházeli, co se jenom dalo. A dnes tak není kde brát. Nejsou rezervy a musí se žít na dluh, jenž je a bude horentní.

Stát je na tom finančně katastrofálně, mnozí z lidí zchudli a panuje tu notný neklid a obavy z toho, co bude. A když se podíváme na vládní kroky činěné v této době, tyto rozhodně neuklidňují, nedávají naději. Protože dnešní krize, v níž politická řešení ekonomických problémů selhávají, vlastně ještě není tím nejhorším. Ještě nemáme plošný hlad a strach o holé přežití. Ještě pořád máme ‚jenom‘ nějakých 170000 Kč státního dluhu na každého z nás.

Přišla ona dnes už všeobecně známá pandemie koronaviru a rázem je po starých zlatých časech. I když si musíme upřímně přiznat, že ani ony staré zlaté časy nebyly zase až tak zlaté, protože se nemalá část naší populace i tenkrát pohybovala jenom těsně nad hranicí toho, co se oficiálně považuje za chudobu, a to za situace, kdy se stát zadlužoval v řádu desítek miliard korun ročně a tehdejší vládní strana nechala natisknout a rozdat hory peněz ve snaze zajistit si volební vítězství, což oficiálně maskovala bojem proti prý nebezpečné deflaci a za jakousi údajně zdravou inflaci.

Dnes už jsou dobré časy ty tam. Jsme v krizi, v níž se žije spoustě z nás prachbídně. Kdekdo musel omezit, přerušit nebo dokonce zrušit své podnikání, někdo přišel o práci, někdo se musel odebrat domů s vidinou života hrazeného toliko skoupým ošetřovným. A do toho rostou ceny v obchodech jako pominuté, všechno je pořád dražší a dražší, což se oficiálně zdůvodňuje tím, že jde o kompenzaci zvýšených nákladů souvisejících s pandemií, neoficiálně jde ale i o vliv oné již zmíněné údajné ‚zdravé inflace‘, jež přerostla v inflaci nezdravou.
Lidem se tak žije hůř a hůř. A krize, v níž se nacházíme, má prý být ještě daleko hlubší a delší, než si to my běžní lidé dokážeme představit a než si to připouštíme. Protože kromě dluhů, jež dělá stát v současnosti kvůli pandemii, máme splácet i státní dluh, jenž nadělaly naše vlády v předchozích dobrých časech, kdy nebylo zadlužování vůbec nezbytné. Politici nám v dobrých časech rozfofrovali státní rezervy, zvýšili neúměrně počty státních zaměstnanců a jejich platy, nadlimitně zvyšovali důchody, rozházeli, co se jenom dalo. A dnes tak není kde brát. Nejsou rezervy a musí se žít na dluh, jenž je a bude horentní.

Stát je na tom finančně katastrofálně, mnozí z lidí zchudli a panuje tu notný neklid a obavy z toho, co bude. A když se podíváme na vládní kroky činěné v této době, tyto rozhodně neuklidňují, nedávají naději. Protože dnešní krize, v níž politická řešení ekonomických problémů selhávají, vlastně ještě není tím nejhorším. Ještě nemáme plošný hlad a strach o holé přežití. Ještě pořád máme ‚jenom‘ nějakých 170000 Kč státního dluhu na každého z nás.

Přišla ona dnes už všeobecně známá pandemie koronaviru a rázem je po starých zlatých časech. I když si musíme upřímně přiznat, že ani ony staré zlaté časy nebyly zase až tak zlaté, protože se nemalá část naší populace i tenkrát pohybovala jenom těsně nad hranicí toho, co se oficiálně považuje za chudobu, a to za situace, kdy se stát zadlužoval v řádu desítek miliard korun ročně a tehdejší vládní strana nechala natisknout a rozdat hory peněz ve snaze zajistit si volební vítězství, což oficiálně maskovala bojem proti prý nebezpečné deflaci a za jakousi údajně zdravou inflaci.

Dnes už jsou dobré časy ty tam. Jsme v krizi, v níž se žije spoustě z nás prachbídně. Kdekdo musel omezit, přerušit nebo dokonce zrušit své podnikání, někdo přišel o práci, někdo se musel odebrat domů s vidinou života hrazeného toliko skoupým ošetřovným. A do toho rostou ceny v obchodech jako pominuté, všechno je pořád dražší a dražší, což se oficiálně zdůvodňuje tím, že jde o kompenzaci zvýšených nákladů souvisejících s pandemií, neoficiálně jde ale i o vliv oné již zmíněné údajné ‚zdravé inflace‘, jež přerostla v inflaci nezdravou.
Lidem se tak žije hůř a hůř. A krize, v níž se nacházíme, má prý být ještě daleko hlubší a delší, než si to my běžní lidé dokážeme představit a než si to připouštíme. Protože kromě dluhů, jež dělá stát v současnosti kvůli pandemii, máme splácet i státní dluh, jenž nadělaly naše vlády v předchozích dobrých časech, kdy nebylo zadlužování vůbec nezbytné. Politici nám v dobrých časech rozfofrovali státní rezervy, zvýšili neúměrně počty státních zaměstnanců a jejich platy, nadlimitně zvyšovali důchody, rozházeli, co se jenom dalo. A dnes tak není kde brát. Nejsou rezervy a musí se žít na dluh, jenž je a bude horentní.

Stát je na tom finančně katastrofálně, mnozí z lidí zchudli a panuje tu notný neklid a obavy z toho, co bude. A když se podíváme na vládní kroky činěné v této době, tyto rozhodně neuklidňují, nedávají naději. Protože dnešní krize, v níž politická řešení ekonomických problémů selhávají, vlastně ještě není tím nejhorším. Ještě nemáme plošný hlad a strach o holé přežití. Ještě pořád máme ‚jenom‘ nějakých 170000 Kč státního dluhu na každého z nás.

Přišla ona dnes už všeobecně známá pandemie koronaviru a rázem je po starých zlatých časech. I když si musíme upřímně přiznat, že ani ony staré zlaté časy nebyly zase až tak zlaté, protože se nemalá část naší populace i tenkrát pohybovala jenom těsně nad hranicí toho, co se oficiálně považuje za chudobu, a to za situace, kdy se stát zadlužoval v řádu desítek miliard korun ročně a tehdejší vládní strana nechala natisknout a rozdat hory peněz ve snaze zajistit si volební vítězství, což oficiálně maskovala bojem proti prý nebezpečné deflaci a za jakousi údajně zdravou inflaci.

Dnes už jsou dobré časy ty tam. Jsme v krizi, v níž se žije spoustě z nás prachbídně. Kdekdo musel omezit, přerušit nebo dokonce zrušit své podnikání, někdo přišel o práci, někdo se musel odebrat domů s vidinou života hrazeného toliko skoupým ošetřovným. A do toho rostou ceny v obchodech jako pominuté, všechno je pořád dražší a dražší, což se oficiálně zdůvodňuje tím, že jde o kompenzaci zvýšených nákladů souvisejících s pandemií, neoficiálně jde ale i o vliv oné již zmíněné údajné ‚zdravé inflace‘, jež přerostla v inflaci nezdravou.
Lidem se tak žije hůř a hůř. A krize, v níž se nacházíme, má prý být ještě daleko hlubší a delší, než si to my běžní lidé dokážeme představit a než si to připouštíme. Protože kromě dluhů, jež dělá stát v současnosti kvůli pandemii, máme splácet i státní dluh, jenž nadělaly naše vlády v předchozích dobrých časech, kdy nebylo zadlužování vůbec nezbytné. Politici nám v dobrých časech rozfofrovali státní rezervy, zvýšili neúměrně počty státních zaměstnanců a jejich platy, nadlimitně zvyšovali důchody, rozházeli, co se jenom dalo. A dnes tak není kde brát. Nejsou rezervy a musí se žít na dluh, jenž je a bude horentní.

Stát je na tom finančně katastrofálně, mnozí z lidí zchudli a panuje tu notný neklid a obavy z toho, co bude. A když se podíváme na vládní kroky činěné v této době, tyto rozhodně neuklidňují, nedávají naději. Protože dnešní krize, v níž politická řešení ekonomických problémů selhávají, vlastně ještě není tím nejhorším. Ještě nemáme plošný hlad a strach o holé přežití. Ještě pořád máme ‚jenom‘ nějakých 170000 Kč státního dluhu na každého z nás.

Přišla ona dnes už všeobecně známá pandemie koronaviru a rázem je po starých zlatých časech. I když si musíme upřímně přiznat, že ani ony staré zlaté časy nebyly zase až tak zlaté, protože se nemalá část naší populace i tenkrát pohybovala jenom těsně nad hranicí toho, co se oficiálně považuje za chudobu, a to za situace, kdy se stát zadlužoval v řádu desítek miliard korun ročně a tehdejší vládní strana nechala natisknout a rozdat hory peněz ve snaze zajistit si volební vítězství, což oficiálně maskovala bojem proti prý nebezpečné deflaci a za jakousi údajně zdravou inflaci.

Dnes už jsou dobré časy ty tam. Jsme v krizi, v níž se žije spoustě z nás prachbídně. Kdekdo musel omezit, přerušit nebo dokonce zrušit své podnikání, někdo přišel o práci, někdo se musel odebrat domů s vidinou života hrazeného toliko skoupým ošetřovným. A do toho rostou ceny v obchodech jako pominuté, všechno je pořád dražší a dražší, což se oficiálně zdůvodňuje tím, že jde o kompenzaci zvýšených nákladů souvisejících s pandemií, neoficiálně jde ale i o vliv oné již zmíněné údajné ‚zdravé inflace‘, jež přerostla v inflaci nezdravou.
Lidem se tak žije hůř a hůř. A krize, v níž se nacházíme, má prý být ještě daleko hlubší a delší, než si to my běžní lidé dokážeme představit a než si to připouštíme. Protože kromě dluhů, jež dělá stát v současnosti kvůli pandemii, máme splácet i státní dluh, jenž nadělaly naše vlády v předchozích dobrých časech, kdy nebylo zadlužování vůbec nezbytné. Politici nám v dobrých časech rozfofrovali státní rezervy, zvýšili neúměrně počty státních zaměstnanců a jejich platy, nadlimitně zvyšovali důchody, rozházeli, co se jenom dalo. A dnes tak není kde brát. Nejsou rezervy a musí se žít na dluh, jenž je a bude horentní.

Stát je na tom finančně katastrofálně, mnozí z lidí zchudli a panuje tu notný neklid a obavy z toho, co bude. A když se podíváme na vládní kroky činěné v této době, tyto rozhodně neuklidňují, nedávají naději. Protože dnešní krize, v níž politická řešení ekonomických problémů selhávají, vlastně ještě není tím nejhorším. Ještě nemáme plošný hlad a strach o holé přežití. Ještě pořád máme ‚jenom‘ nějakých 170000 Kč státního dluhu na každého z nás.

Přišla ona dnes už všeobecně známá pandemie koronaviru a rázem je po starých zlatých časech. I když si musíme upřímně přiznat, že ani ony staré zlaté časy nebyly zase až tak zlaté, protože se nemalá část naší populace i tenkrát pohybovala jenom těsně nad hranicí toho, co se oficiálně považuje za chudobu, a to za situace, kdy se stát zadlužoval v řádu desítek miliard korun ročně a tehdejší vládní strana nechala natisknout a rozdat hory peněz ve snaze zajistit si volební vítězství, což oficiálně maskovala bojem proti prý nebezpečné deflaci a za jakousi údajně zdravou inflaci.

Dnes už jsou dobré časy ty tam. Jsme v krizi, v níž se žije spoustě z nás prachbídně. Kdekdo musel omezit, přerušit nebo dokonce zrušit své podnikání, někdo přišel o práci, někdo se musel odebrat domů s vidinou života hrazeného toliko skoupým ošetřovným. A do toho rostou ceny v obchodech jako pominuté, všechno je pořád dražší a dražší, což se oficiálně zdůvodňuje tím, že jde o kompenzaci zvýšených nákladů souvisejících s pandemií, neoficiálně jde ale i o vliv oné již zmíněné údajné ‚zdravé inflace‘, jež přerostla v inflaci nezdravou.
Lidem se tak žije hůř a hůř. A krize, v níž se nacházíme, má prý být ještě daleko hlubší a delší, než si to my běžní lidé dokážeme představit a než si to připouštíme. Protože kromě dluhů, jež dělá stát v současnosti kvůli pandemii, máme splácet i státní dluh, jenž nadělaly naše vlády v předchozích dobrých časech, kdy nebylo zadlužování vůbec nezbytné. Politici nám v dobrých časech rozfofrovali státní rezervy, zvýšili neúměrně počty státních zaměstnanců a jejich platy, nadlimitně zvyšovali důchody, rozházeli, co se jenom dalo. A dnes tak není kde brát. Nejsou rezervy a musí se žít na dluh, jenž je a bude horentní.

Stát je na tom finančně katastrofálně, mnozí z lidí zchudli a panuje tu notný neklid a obavy z toho, co bude. A když se podíváme na vládní kroky činěné v této době, tyto rozhodně neuklidňují, nedávají naději. Protože dnešní krize, v níž politická řešení ekonomických problémů selhávají, vlastně ještě není tím nejhorším. Ještě nemáme plošný hlad a strach o holé přežití. Ještě pořád máme ‚jenom‘ nějakých 170000 Kč státního dluhu na každého z nás.

Přišla ona dnes už všeobecně známá pandemie koronaviru a rázem je po starých zlatých časech. I když si musíme upřímně přiznat, že ani ony staré zlaté časy nebyly zase až tak zlaté, protože se nemalá část naší populace i tenkrát pohybovala jenom těsně nad hranicí toho, co se oficiálně považuje za chudobu, a to za situace, kdy se stát zadlužoval v řádu desítek miliard korun ročně a tehdejší vládní strana nechala natisknout a rozdat hory peněz ve snaze zajistit si volební vítězství, což oficiálně maskovala bojem proti prý nebezpečné deflaci a za jakousi údajně zdravou inflaci.

Dnes už jsou dobré časy ty tam. Jsme v krizi, v níž se žije spoustě z nás prachbídně. Kdekdo musel omezit, přerušit nebo dokonce zrušit své podnikání, někdo přišel o práci, někdo se musel odebrat domů s vidinou života hrazeného toliko skoupým ošetřovným. A do toho rostou ceny v obchodech jako pominuté, všechno je pořád dražší a dražší, což se oficiálně zdůvodňuje tím, že jde o kompenzaci zvýšených nákladů souvisejících s pandemií, neoficiálně jde ale i o vliv oné již zmíněné údajné ‚zdravé inflace‘, jež přerostla v inflaci nezdravou.
Lidem se tak žije hůř a hůř. A krize, v níž se nacházíme, má prý být ještě daleko hlubší a delší, než si to my běžní lidé dokážeme představit a než si to připouštíme. Protože kromě dluhů, jež dělá stát v současnosti kvůli pandemii, máme splácet i státní dluh, jenž nadělaly naše vlády v předchozích dobrých časech, kdy nebylo zadlužování vůbec nezbytné. Politici nám v dobrých časech rozfofrovali státní rezervy, zvýšili neúměrně počty státních zaměstnanců a jejich platy, nadlimitně zvyšovali důchody, rozházeli, co se jenom dalo. A dnes tak není kde brát. Nejsou rezervy a musí se žít na dluh, jenž je a bude horentní.

Stát je na tom finančně katastrofálně, mnozí z lidí zchudli a panuje tu notný neklid a obavy z toho, co bude. A když se podíváme na vládní kroky činěné v této době, tyto rozhodně neuklidňují, nedávají naději. Protože dnešní krize, v níž politická řešení ekonomických problémů selhávají, vlastně ještě není tím nejhorším. Ještě nemáme plošný hlad a strach o holé přežití. Ještě pořád máme ‚jenom‘ nějakých 170000 Kč státního dluhu na každého z nás.

Přišla ona dnes už všeobecně známá pandemie koronaviru a rázem je po starých zlatých časech. I když si musíme upřímně přiznat, že ani ony staré zlaté časy nebyly zase až tak zlaté, protože se nemalá část naší populace i tenkrát pohybovala jenom těsně nad hranicí toho, co se oficiálně považuje za chudobu, a to za situace, kdy se stát zadlužoval v řádu desítek miliard korun ročně a tehdejší vládní strana nechala natisknout a rozdat hory peněz ve snaze zajistit si volební vítězství, což oficiálně maskovala bojem proti prý nebezpečné deflaci a za jakousi údajně zdravou inflaci.

Dnes už jsou dobré časy ty tam. Jsme v krizi, v níž se žije spoustě z nás prachbídně. Kdekdo musel omezit, přerušit nebo dokonce zrušit své podnikání, někdo přišel o práci, někdo se musel odebrat domů s vidinou života hrazeného toliko skoupým ošetřovným. A do toho rostou ceny v obchodech jako pominuté, všechno je pořád dražší a dražší, což se oficiálně zdůvodňuje tím, že jde o kompenzaci zvýšených nákladů souvisejících s pandemií, neoficiálně jde ale i o vliv oné již zmíněné údajné ‚zdravé inflace‘, jež přerostla v inflaci nezdravou.
Lidem se tak žije hůř a hůř. A krize, v níž se nacházíme, má prý být ještě daleko hlubší a delší, než si to my běžní lidé dokážeme představit a než si to připouštíme. Protože kromě dluhů, jež dělá stát v současnosti kvůli pandemii, máme splácet i státní dluh, jenž nadělaly naše vlády v předchozích dobrých časech, kdy nebylo zadlužování vůbec nezbytné. Politici nám v dobrých časech rozfofrovali státní rezervy, zvýšili neúměrně počty státních zaměstnanců a jejich platy, nadlimitně zvyšovali důchody, rozházeli, co se jenom dalo. A dnes tak není kde brát. Nejsou rezervy a musí se žít na dluh, jenž je a bude horentní.

Stát je na tom finančně katastrofálně, mnozí z lidí zchudli a panuje tu notný neklid a obavy z toho, co bude. A když se podíváme na vládní kroky činěné v této době, tyto rozhodně neuklidňují, nedávají naději. Protože dnešní krize, v níž politická řešení ekonomických problémů selhávají, vlastně ještě není tím nejhorším. Ještě nemáme plošný hlad a strach o holé přežití. Ještě pořád máme ‚jenom‘ nějakých 170000 Kč státního dluhu na každého z nás.