Blog

Když se nad tím opravdu zamyslíme, lehce zjistíme, že by se dal lidský život přirovnat ve své podstatě k doživotně trvajícímu obchodování. Jakkoliv tento názor nemusí být leckomu po chuti, jakkoliv se může leckdo domnívat, že je existence člověka přece jenom něco jiného než jen pouhopouhý kšeft, a i v tom se vlastně ukrývá kus pravdy, je naše existence přece jenom v první řadě obchodem, bez kterého bychom zřejmě neobstáli a vrátili se v nejlepším případě ‚na stromy‘.

Podívejte se jenom na věci, které denně nebo třeba i jenom vzácně používáte. Kde se tyto vzaly? Abyste je měli, museli jste se obrátit na někoho, kdo s nimi obchoduje a kdo byl s vámi ochoten uzavřít obchodní transakci. Případně se na takového obchodníka obrátil a obchod s ním uzavřel ten, kdo vám tyto věci následně poskytl. A to nejednou také ne jenom z dobrosrdečnosti, ale proto, že tím něco sledoval, že i zde šlo o určitý kšeft, jakkoliv třeba neprovázený platbou penězi.
A věcmi, které nás obklopují, obchodování pochopitelně nekončí. Potřebujeme přece i další životní podmínky, jež si nejednou nejsme schopni zajistit sami. A pak využíváme služeb poskytovaných nám jinými lidmi, kteří si za to logicky vesměs také dají zaplatit, a tudíž i zde jde o obchod, byť třeba ne jenom s hmotnými statky.
Abychom nebyli (pokud možno) tupé stádo, potřebujeme někoho, kdo by nás třeba i po dlouhá léta učil, jak obstát, kdo by nám předal vědomosti a zkušenosti. A i s takovými znalostmi a informacemi se vlastně obchoduje, ani ty nám nikdo nikdy nedá zadarmo. A za informace, které nám někdo vnutí zdarma, se nejednou vlastně nedoplatíme, případně na ně doplatíme.

Aby fungovala naše tělesná schránka, musí se jí dostávat zdravotní péče. A to, že zde jde o velký kšeft, už dnes vědí všichni, i ti, kdo byli z minula zvyklí, že je tato péče ‚jenom za korunu za recept‘.
A tak by se dalo ještě dlouho pokračovat. Protože život je kšeft. A jestli nevěříte, zkuste si v něm obstát bez peněz.

Když se nad tím opravdu zamyslíme, lehce zjistíme, že by se dal lidský život přirovnat ve své podstatě k doživotně trvajícímu obchodování. Jakkoliv tento názor nemusí být leckomu po chuti, jakkoliv se může leckdo domnívat, že je existence člověka přece jenom něco jiného než jen pouhopouhý kšeft, a i v tom se vlastně ukrývá kus pravdy, je naše existence přece jenom v první řadě obchodem, bez kterého bychom zřejmě neobstáli a vrátili se v nejlepším případě ‚na stromy‘.

Podívejte se jenom na věci, které denně nebo třeba i jenom vzácně používáte. Kde se tyto vzaly? Abyste je měli, museli jste se obrátit na někoho, kdo s nimi obchoduje a kdo byl s vámi ochoten uzavřít obchodní transakci. Případně se na takového obchodníka obrátil a obchod s ním uzavřel ten, kdo vám tyto věci následně poskytl. A to nejednou také ne jenom z dobrosrdečnosti, ale proto, že tím něco sledoval, že i zde šlo o určitý kšeft, jakkoliv třeba neprovázený platbou penězi.
A věcmi, které nás obklopují, obchodování pochopitelně nekončí. Potřebujeme přece i další životní podmínky, jež si nejednou nejsme schopni zajistit sami. A pak využíváme služeb poskytovaných nám jinými lidmi, kteří si za to logicky vesměs také dají zaplatit, a tudíž i zde jde o obchod, byť třeba ne jenom s hmotnými statky.
Abychom nebyli (pokud možno) tupé stádo, potřebujeme někoho, kdo by nás třeba i po dlouhá léta učil, jak obstát, kdo by nám předal vědomosti a zkušenosti. A i s takovými znalostmi a informacemi se vlastně obchoduje, ani ty nám nikdo nikdy nedá zadarmo. A za informace, které nám někdo vnutí zdarma, se nejednou vlastně nedoplatíme, případně na ně doplatíme.

Aby fungovala naše tělesná schránka, musí se jí dostávat zdravotní péče. A to, že zde jde o velký kšeft, už dnes vědí všichni, i ti, kdo byli z minula zvyklí, že je tato péče ‚jenom za korunu za recept‘.
A tak by se dalo ještě dlouho pokračovat. Protože život je kšeft. A jestli nevěříte, zkuste si v něm obstát bez peněz.

Když se nad tím opravdu zamyslíme, lehce zjistíme, že by se dal lidský život přirovnat ve své podstatě k doživotně trvajícímu obchodování. Jakkoliv tento názor nemusí být leckomu po chuti, jakkoliv se může leckdo domnívat, že je existence člověka přece jenom něco jiného než jen pouhopouhý kšeft, a i v tom se vlastně ukrývá kus pravdy, je naše existence přece jenom v první řadě obchodem, bez kterého bychom zřejmě neobstáli a vrátili se v nejlepším případě ‚na stromy‘.

Podívejte se jenom na věci, které denně nebo třeba i jenom vzácně používáte. Kde se tyto vzaly? Abyste je měli, museli jste se obrátit na někoho, kdo s nimi obchoduje a kdo byl s vámi ochoten uzavřít obchodní transakci. Případně se na takového obchodníka obrátil a obchod s ním uzavřel ten, kdo vám tyto věci následně poskytl. A to nejednou také ne jenom z dobrosrdečnosti, ale proto, že tím něco sledoval, že i zde šlo o určitý kšeft, jakkoliv třeba neprovázený platbou penězi.
A věcmi, které nás obklopují, obchodování pochopitelně nekončí. Potřebujeme přece i další životní podmínky, jež si nejednou nejsme schopni zajistit sami. A pak využíváme služeb poskytovaných nám jinými lidmi, kteří si za to logicky vesměs také dají zaplatit, a tudíž i zde jde o obchod, byť třeba ne jenom s hmotnými statky.
Abychom nebyli (pokud možno) tupé stádo, potřebujeme někoho, kdo by nás třeba i po dlouhá léta učil, jak obstát, kdo by nám předal vědomosti a zkušenosti. A i s takovými znalostmi a informacemi se vlastně obchoduje, ani ty nám nikdo nikdy nedá zadarmo. A za informace, které nám někdo vnutí zdarma, se nejednou vlastně nedoplatíme, případně na ně doplatíme.

Aby fungovala naše tělesná schránka, musí se jí dostávat zdravotní péče. A to, že zde jde o velký kšeft, už dnes vědí všichni, i ti, kdo byli z minula zvyklí, že je tato péče ‚jenom za korunu za recept‘.
A tak by se dalo ještě dlouho pokračovat. Protože život je kšeft. A jestli nevěříte, zkuste si v něm obstát bez peněz.

Když se nad tím opravdu zamyslíme, lehce zjistíme, že by se dal lidský život přirovnat ve své podstatě k doživotně trvajícímu obchodování. Jakkoliv tento názor nemusí být leckomu po chuti, jakkoliv se může leckdo domnívat, že je existence člověka přece jenom něco jiného než jen pouhopouhý kšeft, a i v tom se vlastně ukrývá kus pravdy, je naše existence přece jenom v první řadě obchodem, bez kterého bychom zřejmě neobstáli a vrátili se v nejlepším případě ‚na stromy‘.

Podívejte se jenom na věci, které denně nebo třeba i jenom vzácně používáte. Kde se tyto vzaly? Abyste je měli, museli jste se obrátit na někoho, kdo s nimi obchoduje a kdo byl s vámi ochoten uzavřít obchodní transakci. Případně se na takového obchodníka obrátil a obchod s ním uzavřel ten, kdo vám tyto věci následně poskytl. A to nejednou také ne jenom z dobrosrdečnosti, ale proto, že tím něco sledoval, že i zde šlo o určitý kšeft, jakkoliv třeba neprovázený platbou penězi.
A věcmi, které nás obklopují, obchodování pochopitelně nekončí. Potřebujeme přece i další životní podmínky, jež si nejednou nejsme schopni zajistit sami. A pak využíváme služeb poskytovaných nám jinými lidmi, kteří si za to logicky vesměs také dají zaplatit, a tudíž i zde jde o obchod, byť třeba ne jenom s hmotnými statky.
Abychom nebyli (pokud možno) tupé stádo, potřebujeme někoho, kdo by nás třeba i po dlouhá léta učil, jak obstát, kdo by nám předal vědomosti a zkušenosti. A i s takovými znalostmi a informacemi se vlastně obchoduje, ani ty nám nikdo nikdy nedá zadarmo. A za informace, které nám někdo vnutí zdarma, se nejednou vlastně nedoplatíme, případně na ně doplatíme.

Aby fungovala naše tělesná schránka, musí se jí dostávat zdravotní péče. A to, že zde jde o velký kšeft, už dnes vědí všichni, i ti, kdo byli z minula zvyklí, že je tato péče ‚jenom za korunu za recept‘.
A tak by se dalo ještě dlouho pokračovat. Protože život je kšeft. A jestli nevěříte, zkuste si v něm obstát bez peněz.

Člověk, který má našetřené nějaké peníze, je nejednou tím, komu ti, kdo nic našetřeno nemají, závidí. Ovšem závist tu v mnoha případech není na místě. Protože ti závidějící nejednou měli tutéž možnost, tedy možnost spoření, a skutečnost, že si tito nic nenashromáždili na horší časy, je tak jejich problém.
Lidé, kteří k tomu mají aspoň trochu vhodné podmínky, by neměli pouze závidět těm, kdo ‚se mají‘, ale měli by se i sami přičinit.

Tedy začít si nějaké peníze odkládat stranou, aby jim tyto zbyly pro případ, že by se někdy citelněji přestalo dařit. Což, jak známe všichni přinejmenším z vývoje v posledních měsících, může nastat v podstatě kdykoliv, a to třeba i z důvodů, jež by nikdo nepředpokládal.
A jak by mělo podobné spoření vypadat? Je samozřejmé, že i když renomovaní ekonomové i jiní lidé občas plácnou nějakou tu cifru, nelze to brát jako dogma. Není možné univerzálně říci, že bychom si měli odkládat určitou sumu nebo určité procento ze svých příjmů, není ani možné stanovit nějakou sumu, již by měl mít našinec našetřenou. A sice proto, že vedeme každý svůj vlastní styl života, každý máme osobité podmínky a potřeby, a tedy i různou potřebu stran výše úspor.

A tak bychom se neměli upínat na nějaká konkrétní a přesná data a spíš bychom měli jednoduše šetřit. Tak, aby nám pochopitelně zbylo raději co nejvíce, zároveň ale i tak, abychom neobětovali svůj současný život na oltář rizik, jež by v budoucnu mohla, ale také nemusela nastat. Měli bychom si peníze odkládat s rozumem.
A s využitím rozumu bychom je také měli uložit. Protože i investiční možnosti jsou různé a každá má jak svá plus, tak i mínus. A ani zde nelze říci, jaký spořicí produkt si vybrat, a nejrozumnější by bylo zřejmě staré známé doporučení, abychom neukládali všechna vejce do jednoho košíku. Tedy abychom neriskovali a měli portfolio, které nejspíše ustojí každou potenciální situaci.

Člověk, který má našetřené nějaké peníze, je nejednou tím, komu ti, kdo nic našetřeno nemají, závidí. Ovšem závist tu v mnoha případech není na místě. Protože ti závidějící nejednou měli tutéž možnost, tedy možnost spoření, a skutečnost, že si tito nic nenashromáždili na horší časy, je tak jejich problém.
Lidé, kteří k tomu mají aspoň trochu vhodné podmínky, by neměli pouze závidět těm, kdo ‚se mají‘, ale měli by se i sami přičinit.

Tedy začít si nějaké peníze odkládat stranou, aby jim tyto zbyly pro případ, že by se někdy citelněji přestalo dařit. Což, jak známe všichni přinejmenším z vývoje v posledních měsících, může nastat v podstatě kdykoliv, a to třeba i z důvodů, jež by nikdo nepředpokládal.
A jak by mělo podobné spoření vypadat? Je samozřejmé, že i když renomovaní ekonomové i jiní lidé občas plácnou nějakou tu cifru, nelze to brát jako dogma. Není možné univerzálně říci, že bychom si měli odkládat určitou sumu nebo určité procento ze svých příjmů, není ani možné stanovit nějakou sumu, již by měl mít našinec našetřenou. A sice proto, že vedeme každý svůj vlastní styl života, každý máme osobité podmínky a potřeby, a tedy i různou potřebu stran výše úspor.

A tak bychom se neměli upínat na nějaká konkrétní a přesná data a spíš bychom měli jednoduše šetřit. Tak, aby nám pochopitelně zbylo raději co nejvíce, zároveň ale i tak, abychom neobětovali svůj současný život na oltář rizik, jež by v budoucnu mohla, ale také nemusela nastat. Měli bychom si peníze odkládat s rozumem.
A s využitím rozumu bychom je také měli uložit. Protože i investiční možnosti jsou různé a každá má jak svá plus, tak i mínus. A ani zde nelze říci, jaký spořicí produkt si vybrat, a nejrozumnější by bylo zřejmě staré známé doporučení, abychom neukládali všechna vejce do jednoho košíku. Tedy abychom neriskovali a měli portfolio, které nejspíše ustojí každou potenciální situaci.

Člověk, který má našetřené nějaké peníze, je nejednou tím, komu ti, kdo nic našetřeno nemají, závidí. Ovšem závist tu v mnoha případech není na místě. Protože ti závidějící nejednou měli tutéž možnost, tedy možnost spoření, a skutečnost, že si tito nic nenashromáždili na horší časy, je tak jejich problém.
Lidé, kteří k tomu mají aspoň trochu vhodné podmínky, by neměli pouze závidět těm, kdo ‚se mají‘, ale měli by se i sami přičinit.

Tedy začít si nějaké peníze odkládat stranou, aby jim tyto zbyly pro případ, že by se někdy citelněji přestalo dařit. Což, jak známe všichni přinejmenším z vývoje v posledních měsících, může nastat v podstatě kdykoliv, a to třeba i z důvodů, jež by nikdo nepředpokládal.
A jak by mělo podobné spoření vypadat? Je samozřejmé, že i když renomovaní ekonomové i jiní lidé občas plácnou nějakou tu cifru, nelze to brát jako dogma. Není možné univerzálně říci, že bychom si měli odkládat určitou sumu nebo určité procento ze svých příjmů, není ani možné stanovit nějakou sumu, již by měl mít našinec našetřenou. A sice proto, že vedeme každý svůj vlastní styl života, každý máme osobité podmínky a potřeby, a tedy i různou potřebu stran výše úspor.

A tak bychom se neměli upínat na nějaká konkrétní a přesná data a spíš bychom měli jednoduše šetřit. Tak, aby nám pochopitelně zbylo raději co nejvíce, zároveň ale i tak, abychom neobětovali svůj současný život na oltář rizik, jež by v budoucnu mohla, ale také nemusela nastat. Měli bychom si peníze odkládat s rozumem.
A s využitím rozumu bychom je také měli uložit. Protože i investiční možnosti jsou různé a každá má jak svá plus, tak i mínus. A ani zde nelze říci, jaký spořicí produkt si vybrat, a nejrozumnější by bylo zřejmě staré známé doporučení, abychom neukládali všechna vejce do jednoho košíku. Tedy abychom neriskovali a měli portfolio, které nejspíše ustojí každou potenciální situaci.

Člověk, který má našetřené nějaké peníze, je nejednou tím, komu ti, kdo nic našetřeno nemají, závidí. Ovšem závist tu v mnoha případech není na místě. Protože ti závidějící nejednou měli tutéž možnost, tedy možnost spoření, a skutečnost, že si tito nic nenashromáždili na horší časy, je tak jejich problém.
Lidé, kteří k tomu mají aspoň trochu vhodné podmínky, by neměli pouze závidět těm, kdo ‚se mají‘, ale měli by se i sami přičinit.

Tedy začít si nějaké peníze odkládat stranou, aby jim tyto zbyly pro případ, že by se někdy citelněji přestalo dařit. Což, jak známe všichni přinejmenším z vývoje v posledních měsících, může nastat v podstatě kdykoliv, a to třeba i z důvodů, jež by nikdo nepředpokládal.
A jak by mělo podobné spoření vypadat? Je samozřejmé, že i když renomovaní ekonomové i jiní lidé občas plácnou nějakou tu cifru, nelze to brát jako dogma. Není možné univerzálně říci, že bychom si měli odkládat určitou sumu nebo určité procento ze svých příjmů, není ani možné stanovit nějakou sumu, již by měl mít našinec našetřenou. A sice proto, že vedeme každý svůj vlastní styl života, každý máme osobité podmínky a potřeby, a tedy i různou potřebu stran výše úspor.

A tak bychom se neměli upínat na nějaká konkrétní a přesná data a spíš bychom měli jednoduše šetřit. Tak, aby nám pochopitelně zbylo raději co nejvíce, zároveň ale i tak, abychom neobětovali svůj současný život na oltář rizik, jež by v budoucnu mohla, ale také nemusela nastat. Měli bychom si peníze odkládat s rozumem.
A s využitím rozumu bychom je také měli uložit. Protože i investiční možnosti jsou různé a každá má jak svá plus, tak i mínus. A ani zde nelze říci, jaký spořicí produkt si vybrat, a nejrozumnější by bylo zřejmě staré známé doporučení, abychom neukládali všechna vejce do jednoho košíku. Tedy abychom neriskovali a měli portfolio, které nejspíše ustojí každou potenciální situaci.

Člověk, který má našetřené nějaké peníze, je nejednou tím, komu ti, kdo nic našetřeno nemají, závidí. Ovšem závist tu v mnoha případech není na místě. Protože ti závidějící nejednou měli tutéž možnost, tedy možnost spoření, a skutečnost, že si tito nic nenashromáždili na horší časy, je tak jejich problém.
Lidé, kteří k tomu mají aspoň trochu vhodné podmínky, by neměli pouze závidět těm, kdo ‚se mají‘, ale měli by se i sami přičinit.

Tedy začít si nějaké peníze odkládat stranou, aby jim tyto zbyly pro případ, že by se někdy citelněji přestalo dařit. Což, jak známe všichni přinejmenším z vývoje v posledních měsících, může nastat v podstatě kdykoliv, a to třeba i z důvodů, jež by nikdo nepředpokládal.
A jak by mělo podobné spoření vypadat? Je samozřejmé, že i když renomovaní ekonomové i jiní lidé občas plácnou nějakou tu cifru, nelze to brát jako dogma. Není možné univerzálně říci, že bychom si měli odkládat určitou sumu nebo určité procento ze svých příjmů, není ani možné stanovit nějakou sumu, již by měl mít našinec našetřenou. A sice proto, že vedeme každý svůj vlastní styl života, každý máme osobité podmínky a potřeby, a tedy i různou potřebu stran výše úspor.

A tak bychom se neměli upínat na nějaká konkrétní a přesná data a spíš bychom měli jednoduše šetřit. Tak, aby nám pochopitelně zbylo raději co nejvíce, zároveň ale i tak, abychom neobětovali svůj současný život na oltář rizik, jež by v budoucnu mohla, ale také nemusela nastat. Měli bychom si peníze odkládat s rozumem.
A s využitím rozumu bychom je také měli uložit. Protože i investiční možnosti jsou různé a každá má jak svá plus, tak i mínus. A ani zde nelze říci, jaký spořicí produkt si vybrat, a nejrozumnější by bylo zřejmě staré známé doporučení, abychom neukládali všechna vejce do jednoho košíku. Tedy abychom neriskovali a měli portfolio, které nejspíše ustojí každou potenciální situaci.

Člověk, který má našetřené nějaké peníze, je nejednou tím, komu ti, kdo nic našetřeno nemají, závidí. Ovšem závist tu v mnoha případech není na místě. Protože ti závidějící nejednou měli tutéž možnost, tedy možnost spoření, a skutečnost, že si tito nic nenashromáždili na horší časy, je tak jejich problém.
Lidé, kteří k tomu mají aspoň trochu vhodné podmínky, by neměli pouze závidět těm, kdo ‚se mají‘, ale měli by se i sami přičinit.

Tedy začít si nějaké peníze odkládat stranou, aby jim tyto zbyly pro případ, že by se někdy citelněji přestalo dařit. Což, jak známe všichni přinejmenším z vývoje v posledních měsících, může nastat v podstatě kdykoliv, a to třeba i z důvodů, jež by nikdo nepředpokládal.
A jak by mělo podobné spoření vypadat? Je samozřejmé, že i když renomovaní ekonomové i jiní lidé občas plácnou nějakou tu cifru, nelze to brát jako dogma. Není možné univerzálně říci, že bychom si měli odkládat určitou sumu nebo určité procento ze svých příjmů, není ani možné stanovit nějakou sumu, již by měl mít našinec našetřenou. A sice proto, že vedeme každý svůj vlastní styl života, každý máme osobité podmínky a potřeby, a tedy i různou potřebu stran výše úspor.

A tak bychom se neměli upínat na nějaká konkrétní a přesná data a spíš bychom měli jednoduše šetřit. Tak, aby nám pochopitelně zbylo raději co nejvíce, zároveň ale i tak, abychom neobětovali svůj současný život na oltář rizik, jež by v budoucnu mohla, ale také nemusela nastat. Měli bychom si peníze odkládat s rozumem.
A s využitím rozumu bychom je také měli uložit. Protože i investiční možnosti jsou různé a každá má jak svá plus, tak i mínus. A ani zde nelze říci, jaký spořicí produkt si vybrat, a nejrozumnější by bylo zřejmě staré známé doporučení, abychom neukládali všechna vejce do jednoho košíku. Tedy abychom neriskovali a měli portfolio, které nejspíše ustojí každou potenciální situaci.