Blog

Kdybychom dnes narazili na někoho, kdo by nám bez špetky ironie a bez náznaků zjevné nadměrné opilosti nebo jiné zmatenosti tvrdil, že platí rád daně a že je rád, že tu tyto jsou, měli bychom ho za blázna. A zatímco by ho většina z nás ignorovala nebo se mu to marně pokoušela vyvrátit, není vyloučené, že by nějaká dobrá duše kontaktovala lékaře, a to toho přes záležitosti duševního zdraví.
Daně totiž nikdo nemůže platit rád. Vždyť placením daní přicházíme my plátci všichni do jednoho o peníze, které si vyděláváme a které by nám nebýt daní náležely, a jak je známo, o peníze jde v lidské společnosti především, tyto jsou až na pověstném prvním místě.

Tím, že daně zaplatíme, se zříkáme části své kupní síly, a to části nemalé. Natolik nemalé, že by mnohé z nás přímo zamrazilo v zádech, kdybychom viděli, o kolik přesně že přicházíme. Protože daně, které odvádíme jako zaměstnanci bezprostředně z toho, co nám zaměstnavatel dává, jsou navzdory své poměrně nemalé výši jenom zlomkem toho, o co jsme státem obíráni. S našimi příjmy totiž souvisejí i daně, které náš zaměstnavatel odvádí ještě dříve, než nám sdělí, kolik máme vůbec dostat, a tak dostáváme ještě menší díl toho, co by nám bylo jinak dáno.
A tím to pochopitelně ještě ani zdaleka nekončí. Když už totiž nakonec nějaké ty peníze dostaneme, jdeme si za ně něco koupit. A běda! I v obchodě nebo u poskytovatele nějaké služby zaplatíme nejen to, co po nás chce tento, aby měl z čeho žít, ale i příslušnou do ceny započítanou daň. A ani to samotné, co by bývalo bez daní obchodníkovi stačilo, není ještě reálná cena zboží, protože ono zboží bylo někým vyrobeno, a i dotyčný v průběhu vytváření tohoto platil státu požadované daně.

A ani to není vše. Musíme platit i za to, že vlastníme nemovitosti, a nejednou i za to, že něco někomu darujeme, pronajmeme…
Ať se prostě jakkoliv ekonomicky činíme, stát si z toho ukousne. A za šťastlivce lze v podstatě považovat toho, kdo neví, o jak ohromné sousto tu jde.

Kdybychom dnes narazili na někoho, kdo by nám bez špetky ironie a bez náznaků zjevné nadměrné opilosti nebo jiné zmatenosti tvrdil, že platí rád daně a že je rád, že tu tyto jsou, měli bychom ho za blázna. A zatímco by ho většina z nás ignorovala nebo se mu to marně pokoušela vyvrátit, není vyloučené, že by nějaká dobrá duše kontaktovala lékaře, a to toho přes záležitosti duševního zdraví.
Daně totiž nikdo nemůže platit rád. Vždyť placením daní přicházíme my plátci všichni do jednoho o peníze, které si vyděláváme a které by nám nebýt daní náležely, a jak je známo, o peníze jde v lidské společnosti především, tyto jsou až na pověstném prvním místě.

Tím, že daně zaplatíme, se zříkáme části své kupní síly, a to části nemalé. Natolik nemalé, že by mnohé z nás přímo zamrazilo v zádech, kdybychom viděli, o kolik přesně že přicházíme. Protože daně, které odvádíme jako zaměstnanci bezprostředně z toho, co nám zaměstnavatel dává, jsou navzdory své poměrně nemalé výši jenom zlomkem toho, o co jsme státem obíráni. S našimi příjmy totiž souvisejí i daně, které náš zaměstnavatel odvádí ještě dříve, než nám sdělí, kolik máme vůbec dostat, a tak dostáváme ještě menší díl toho, co by nám bylo jinak dáno.
A tím to pochopitelně ještě ani zdaleka nekončí. Když už totiž nakonec nějaké ty peníze dostaneme, jdeme si za ně něco koupit. A běda! I v obchodě nebo u poskytovatele nějaké služby zaplatíme nejen to, co po nás chce tento, aby měl z čeho žít, ale i příslušnou do ceny započítanou daň. A ani to samotné, co by bývalo bez daní obchodníkovi stačilo, není ještě reálná cena zboží, protože ono zboží bylo někým vyrobeno, a i dotyčný v průběhu vytváření tohoto platil státu požadované daně.

A ani to není vše. Musíme platit i za to, že vlastníme nemovitosti, a nejednou i za to, že něco někomu darujeme, pronajmeme…
Ať se prostě jakkoliv ekonomicky činíme, stát si z toho ukousne. A za šťastlivce lze v podstatě považovat toho, kdo neví, o jak ohromné sousto tu jde.

Kdybychom dnes narazili na někoho, kdo by nám bez špetky ironie a bez náznaků zjevné nadměrné opilosti nebo jiné zmatenosti tvrdil, že platí rád daně a že je rád, že tu tyto jsou, měli bychom ho za blázna. A zatímco by ho většina z nás ignorovala nebo se mu to marně pokoušela vyvrátit, není vyloučené, že by nějaká dobrá duše kontaktovala lékaře, a to toho přes záležitosti duševního zdraví.
Daně totiž nikdo nemůže platit rád. Vždyť placením daní přicházíme my plátci všichni do jednoho o peníze, které si vyděláváme a které by nám nebýt daní náležely, a jak je známo, o peníze jde v lidské společnosti především, tyto jsou až na pověstném prvním místě.

Tím, že daně zaplatíme, se zříkáme části své kupní síly, a to části nemalé. Natolik nemalé, že by mnohé z nás přímo zamrazilo v zádech, kdybychom viděli, o kolik přesně že přicházíme. Protože daně, které odvádíme jako zaměstnanci bezprostředně z toho, co nám zaměstnavatel dává, jsou navzdory své poměrně nemalé výši jenom zlomkem toho, o co jsme státem obíráni. S našimi příjmy totiž souvisejí i daně, které náš zaměstnavatel odvádí ještě dříve, než nám sdělí, kolik máme vůbec dostat, a tak dostáváme ještě menší díl toho, co by nám bylo jinak dáno.
A tím to pochopitelně ještě ani zdaleka nekončí. Když už totiž nakonec nějaké ty peníze dostaneme, jdeme si za ně něco koupit. A běda! I v obchodě nebo u poskytovatele nějaké služby zaplatíme nejen to, co po nás chce tento, aby měl z čeho žít, ale i příslušnou do ceny započítanou daň. A ani to samotné, co by bývalo bez daní obchodníkovi stačilo, není ještě reálná cena zboží, protože ono zboží bylo někým vyrobeno, a i dotyčný v průběhu vytváření tohoto platil státu požadované daně.

A ani to není vše. Musíme platit i za to, že vlastníme nemovitosti, a nejednou i za to, že něco někomu darujeme, pronajmeme…
Ať se prostě jakkoliv ekonomicky činíme, stát si z toho ukousne. A za šťastlivce lze v podstatě považovat toho, kdo neví, o jak ohromné sousto tu jde.

Kdybychom dnes narazili na někoho, kdo by nám bez špetky ironie a bez náznaků zjevné nadměrné opilosti nebo jiné zmatenosti tvrdil, že platí rád daně a že je rád, že tu tyto jsou, měli bychom ho za blázna. A zatímco by ho většina z nás ignorovala nebo se mu to marně pokoušela vyvrátit, není vyloučené, že by nějaká dobrá duše kontaktovala lékaře, a to toho přes záležitosti duševního zdraví.
Daně totiž nikdo nemůže platit rád. Vždyť placením daní přicházíme my plátci všichni do jednoho o peníze, které si vyděláváme a které by nám nebýt daní náležely, a jak je známo, o peníze jde v lidské společnosti především, tyto jsou až na pověstném prvním místě.

Tím, že daně zaplatíme, se zříkáme části své kupní síly, a to části nemalé. Natolik nemalé, že by mnohé z nás přímo zamrazilo v zádech, kdybychom viděli, o kolik přesně že přicházíme. Protože daně, které odvádíme jako zaměstnanci bezprostředně z toho, co nám zaměstnavatel dává, jsou navzdory své poměrně nemalé výši jenom zlomkem toho, o co jsme státem obíráni. S našimi příjmy totiž souvisejí i daně, které náš zaměstnavatel odvádí ještě dříve, než nám sdělí, kolik máme vůbec dostat, a tak dostáváme ještě menší díl toho, co by nám bylo jinak dáno.
A tím to pochopitelně ještě ani zdaleka nekončí. Když už totiž nakonec nějaké ty peníze dostaneme, jdeme si za ně něco koupit. A běda! I v obchodě nebo u poskytovatele nějaké služby zaplatíme nejen to, co po nás chce tento, aby měl z čeho žít, ale i příslušnou do ceny započítanou daň. A ani to samotné, co by bývalo bez daní obchodníkovi stačilo, není ještě reálná cena zboží, protože ono zboží bylo někým vyrobeno, a i dotyčný v průběhu vytváření tohoto platil státu požadované daně.

A ani to není vše. Musíme platit i za to, že vlastníme nemovitosti, a nejednou i za to, že něco někomu darujeme, pronajmeme…
Ať se prostě jakkoliv ekonomicky činíme, stát si z toho ukousne. A za šťastlivce lze v podstatě považovat toho, kdo neví, o jak ohromné sousto tu jde.

Kdybychom dnes narazili na někoho, kdo by nám bez špetky ironie a bez náznaků zjevné nadměrné opilosti nebo jiné zmatenosti tvrdil, že platí rád daně a že je rád, že tu tyto jsou, měli bychom ho za blázna. A zatímco by ho většina z nás ignorovala nebo se mu to marně pokoušela vyvrátit, není vyloučené, že by nějaká dobrá duše kontaktovala lékaře, a to toho přes záležitosti duševního zdraví.
Daně totiž nikdo nemůže platit rád. Vždyť placením daní přicházíme my plátci všichni do jednoho o peníze, které si vyděláváme a které by nám nebýt daní náležely, a jak je známo, o peníze jde v lidské společnosti především, tyto jsou až na pověstném prvním místě.

Tím, že daně zaplatíme, se zříkáme části své kupní síly, a to části nemalé. Natolik nemalé, že by mnohé z nás přímo zamrazilo v zádech, kdybychom viděli, o kolik přesně že přicházíme. Protože daně, které odvádíme jako zaměstnanci bezprostředně z toho, co nám zaměstnavatel dává, jsou navzdory své poměrně nemalé výši jenom zlomkem toho, o co jsme státem obíráni. S našimi příjmy totiž souvisejí i daně, které náš zaměstnavatel odvádí ještě dříve, než nám sdělí, kolik máme vůbec dostat, a tak dostáváme ještě menší díl toho, co by nám bylo jinak dáno.
A tím to pochopitelně ještě ani zdaleka nekončí. Když už totiž nakonec nějaké ty peníze dostaneme, jdeme si za ně něco koupit. A běda! I v obchodě nebo u poskytovatele nějaké služby zaplatíme nejen to, co po nás chce tento, aby měl z čeho žít, ale i příslušnou do ceny započítanou daň. A ani to samotné, co by bývalo bez daní obchodníkovi stačilo, není ještě reálná cena zboží, protože ono zboží bylo někým vyrobeno, a i dotyčný v průběhu vytváření tohoto platil státu požadované daně.

A ani to není vše. Musíme platit i za to, že vlastníme nemovitosti, a nejednou i za to, že něco někomu darujeme, pronajmeme…
Ať se prostě jakkoliv ekonomicky činíme, stát si z toho ukousne. A za šťastlivce lze v podstatě považovat toho, kdo neví, o jak ohromné sousto tu jde.

Kdybychom dnes narazili na někoho, kdo by nám bez špetky ironie a bez náznaků zjevné nadměrné opilosti nebo jiné zmatenosti tvrdil, že platí rád daně a že je rád, že tu tyto jsou, měli bychom ho za blázna. A zatímco by ho většina z nás ignorovala nebo se mu to marně pokoušela vyvrátit, není vyloučené, že by nějaká dobrá duše kontaktovala lékaře, a to toho přes záležitosti duševního zdraví.
Daně totiž nikdo nemůže platit rád. Vždyť placením daní přicházíme my plátci všichni do jednoho o peníze, které si vyděláváme a které by nám nebýt daní náležely, a jak je známo, o peníze jde v lidské společnosti především, tyto jsou až na pověstném prvním místě.

Tím, že daně zaplatíme, se zříkáme části své kupní síly, a to části nemalé. Natolik nemalé, že by mnohé z nás přímo zamrazilo v zádech, kdybychom viděli, o kolik přesně že přicházíme. Protože daně, které odvádíme jako zaměstnanci bezprostředně z toho, co nám zaměstnavatel dává, jsou navzdory své poměrně nemalé výši jenom zlomkem toho, o co jsme státem obíráni. S našimi příjmy totiž souvisejí i daně, které náš zaměstnavatel odvádí ještě dříve, než nám sdělí, kolik máme vůbec dostat, a tak dostáváme ještě menší díl toho, co by nám bylo jinak dáno.
A tím to pochopitelně ještě ani zdaleka nekončí. Když už totiž nakonec nějaké ty peníze dostaneme, jdeme si za ně něco koupit. A běda! I v obchodě nebo u poskytovatele nějaké služby zaplatíme nejen to, co po nás chce tento, aby měl z čeho žít, ale i příslušnou do ceny započítanou daň. A ani to samotné, co by bývalo bez daní obchodníkovi stačilo, není ještě reálná cena zboží, protože ono zboží bylo někým vyrobeno, a i dotyčný v průběhu vytváření tohoto platil státu požadované daně.

A ani to není vše. Musíme platit i za to, že vlastníme nemovitosti, a nejednou i za to, že něco někomu darujeme, pronajmeme…
Ať se prostě jakkoliv ekonomicky činíme, stát si z toho ukousne. A za šťastlivce lze v podstatě považovat toho, kdo neví, o jak ohromné sousto tu jde.

Kdybychom dnes narazili na někoho, kdo by nám bez špetky ironie a bez náznaků zjevné nadměrné opilosti nebo jiné zmatenosti tvrdil, že platí rád daně a že je rád, že tu tyto jsou, měli bychom ho za blázna. A zatímco by ho většina z nás ignorovala nebo se mu to marně pokoušela vyvrátit, není vyloučené, že by nějaká dobrá duše kontaktovala lékaře, a to toho přes záležitosti duševního zdraví.
Daně totiž nikdo nemůže platit rád. Vždyť placením daní přicházíme my plátci všichni do jednoho o peníze, které si vyděláváme a které by nám nebýt daní náležely, a jak je známo, o peníze jde v lidské společnosti především, tyto jsou až na pověstném prvním místě.

Tím, že daně zaplatíme, se zříkáme části své kupní síly, a to části nemalé. Natolik nemalé, že by mnohé z nás přímo zamrazilo v zádech, kdybychom viděli, o kolik přesně že přicházíme. Protože daně, které odvádíme jako zaměstnanci bezprostředně z toho, co nám zaměstnavatel dává, jsou navzdory své poměrně nemalé výši jenom zlomkem toho, o co jsme státem obíráni. S našimi příjmy totiž souvisejí i daně, které náš zaměstnavatel odvádí ještě dříve, než nám sdělí, kolik máme vůbec dostat, a tak dostáváme ještě menší díl toho, co by nám bylo jinak dáno.
A tím to pochopitelně ještě ani zdaleka nekončí. Když už totiž nakonec nějaké ty peníze dostaneme, jdeme si za ně něco koupit. A běda! I v obchodě nebo u poskytovatele nějaké služby zaplatíme nejen to, co po nás chce tento, aby měl z čeho žít, ale i příslušnou do ceny započítanou daň. A ani to samotné, co by bývalo bez daní obchodníkovi stačilo, není ještě reálná cena zboží, protože ono zboží bylo někým vyrobeno, a i dotyčný v průběhu vytváření tohoto platil státu požadované daně.

A ani to není vše. Musíme platit i za to, že vlastníme nemovitosti, a nejednou i za to, že něco někomu darujeme, pronajmeme…
Ať se prostě jakkoliv ekonomicky činíme, stát si z toho ukousne. A za šťastlivce lze v podstatě považovat toho, kdo neví, o jak ohromné sousto tu jde.

Kdo chce dnes normálně žít, musí být schopen platit za všechno, co s takovým životem souvisí a co se nedaří sehnat s nasazením svých vlastních sil. A že toho panečku je! A aby to někdo finančně zvládnul, potřebuje peníze. Ovšem nemusí jít o peníze klasické, jaké známe všichni odedávna, může jít klidně i o jejich virtuální obdobu, jíž jsou kryptoměny.

Možná takové kryptoměny dávno znáte, možná ale také ne. A lze tvrdit, že je nejpravděpodobnější, že u tohoto tématu zřejmě nebudete dosud příliš v obraze. Protože se kryptoměnami v klasických kamenných obchodech nezaplatí, a tak je obvykle ve svých peněženkách nenalézáme. Vlastně je v nich vůbec nenalézáme. Protože peněženky na kryptoměny jsou od těch normálních portmonek stejně odlišné jako virtuální měny od měn klasických.
Ale přesto se kryptoměny k placení používají. To ale výlučně jen při platbách, jež se odehrávají na internetu, pro který jsou právě takové kryptoměny jako dělané. Protože jsou stejně jako internetový svět virtuální.

Předností takových virtuálních měn, které si zasluhují zmínku, je v podstatě několik. Dost možná tou největší je skutečnost, že tyto nejsou pod kontrolou od vlád států či centrálních bank a že si s nimi tedy nikdo z politiků či vlivných bankéřů nemůže dělat, co se mu zrovna zlíbí. Ovšem není to ještě ani zdaleka jediné plus. Významné je i to, že se takovýmito měnami platí obvykle bezplatně nebo jenom s minimálními poplatky, a to proto, že se zde při provádění plateb nespoléhá na nutné prostředníky, jimiž jsou v reálném světě banky. Transakce jsou tu tedy levné a probíhají více než bleskově, účastníci plateb provozovaných s využitím kryptoměn jsou do značné míry anonymní, platby jsou tu transparentní, neodmítnutelné a nezrušitelné.
Což jsou jen některé z důvodů, proč se dnes na kryptoměny sází. A proč byste je možná mohli využívat i vy.

Kdo chce dnes normálně žít, musí být schopen platit za všechno, co s takovým životem souvisí a co se nedaří sehnat s nasazením svých vlastních sil. A že toho panečku je! A aby to někdo finančně zvládnul, potřebuje peníze. Ovšem nemusí jít o peníze klasické, jaké známe všichni odedávna, může jít klidně i o jejich virtuální obdobu, jíž jsou kryptoměny.

Možná takové kryptoměny dávno znáte, možná ale také ne. A lze tvrdit, že je nejpravděpodobnější, že u tohoto tématu zřejmě nebudete dosud příliš v obraze. Protože se kryptoměnami v klasických kamenných obchodech nezaplatí, a tak je obvykle ve svých peněženkách nenalézáme. Vlastně je v nich vůbec nenalézáme. Protože peněženky na kryptoměny jsou od těch normálních portmonek stejně odlišné jako virtuální měny od měn klasických.
Ale přesto se kryptoměny k placení používají. To ale výlučně jen při platbách, jež se odehrávají na internetu, pro který jsou právě takové kryptoměny jako dělané. Protože jsou stejně jako internetový svět virtuální.

Předností takových virtuálních měn, které si zasluhují zmínku, je v podstatě několik. Dost možná tou největší je skutečnost, že tyto nejsou pod kontrolou od vlád států či centrálních bank a že si s nimi tedy nikdo z politiků či vlivných bankéřů nemůže dělat, co se mu zrovna zlíbí. Ovšem není to ještě ani zdaleka jediné plus. Významné je i to, že se takovýmito měnami platí obvykle bezplatně nebo jenom s minimálními poplatky, a to proto, že se zde při provádění plateb nespoléhá na nutné prostředníky, jimiž jsou v reálném světě banky. Transakce jsou tu tedy levné a probíhají více než bleskově, účastníci plateb provozovaných s využitím kryptoměn jsou do značné míry anonymní, platby jsou tu transparentní, neodmítnutelné a nezrušitelné.
Což jsou jen některé z důvodů, proč se dnes na kryptoměny sází. A proč byste je možná mohli využívat i vy.

Kdo chce dnes normálně žít, musí být schopen platit za všechno, co s takovým životem souvisí a co se nedaří sehnat s nasazením svých vlastních sil. A že toho panečku je! A aby to někdo finančně zvládnul, potřebuje peníze. Ovšem nemusí jít o peníze klasické, jaké známe všichni odedávna, může jít klidně i o jejich virtuální obdobu, jíž jsou kryptoměny.

Možná takové kryptoměny dávno znáte, možná ale také ne. A lze tvrdit, že je nejpravděpodobnější, že u tohoto tématu zřejmě nebudete dosud příliš v obraze. Protože se kryptoměnami v klasických kamenných obchodech nezaplatí, a tak je obvykle ve svých peněženkách nenalézáme. Vlastně je v nich vůbec nenalézáme. Protože peněženky na kryptoměny jsou od těch normálních portmonek stejně odlišné jako virtuální měny od měn klasických.
Ale přesto se kryptoměny k placení používají. To ale výlučně jen při platbách, jež se odehrávají na internetu, pro který jsou právě takové kryptoměny jako dělané. Protože jsou stejně jako internetový svět virtuální.

Předností takových virtuálních měn, které si zasluhují zmínku, je v podstatě několik. Dost možná tou největší je skutečnost, že tyto nejsou pod kontrolou od vlád států či centrálních bank a že si s nimi tedy nikdo z politiků či vlivných bankéřů nemůže dělat, co se mu zrovna zlíbí. Ovšem není to ještě ani zdaleka jediné plus. Významné je i to, že se takovýmito měnami platí obvykle bezplatně nebo jenom s minimálními poplatky, a to proto, že se zde při provádění plateb nespoléhá na nutné prostředníky, jimiž jsou v reálném světě banky. Transakce jsou tu tedy levné a probíhají více než bleskově, účastníci plateb provozovaných s využitím kryptoměn jsou do značné míry anonymní, platby jsou tu transparentní, neodmítnutelné a nezrušitelné.
Což jsou jen některé z důvodů, proč se dnes na kryptoměny sází. A proč byste je možná mohli využívat i vy.