Blog

Epidemie koronaviru trvá již téměř rok a s jejím nástupem se změnil život nás všech. Ve velkém ji pocítili podnikatelé i jejich zaměstnanci. Náhle se uzavřeli restaurace, ubytování i zábavní zařízení. V ulicích ani během léta nevládl hojný turistický ruch a města zela podivnou prázdnotou. Pro mnoho lidí to znamenalo ztrátu zaměstnání, anebo bankrot firmy. Pojďme se podívat, jak se u nás situace od začátku změnila, a to nejen z pohledu společností.
 

Spotřebitelé změnili své priority

S tím, jak se výrazně změnil náš život, změnilo se i to, co považujeme za důležité. Prodej luxusního zboží a značkového oblečení hodně klesl, zatímco prodejci potravin na tom byli mnohonásobně lépe, a to zejména na začátku pandemie a poté pochopitelně před Vánoci. Pokles v oblasti oblečení má svou logiku také proto, že mnoho lidí skončilo dlouhodobě na home office, kde tolik oděvů a bot nepotřebují, protože většina z nich zvládá práci v pyžamu nebo domácím oblečení.

 
Další oblastí, která zaznamenala pokles, je prodej kosmetiky. Ženy jsou zavřené doma, téměř nikam nechodí, a proto nemají potřebu se líčit. Místo toho se narostl zájem o čisticí a dezinfekční prostředky do domácnosti. V jednu chvíli se dokonce gumové rukavice staly nedostatkovým zbožím. Elektronika na tom není vůbec špatně, protože se lidé nyní více dívají na filmy a záznamy koncertů nebo divadelních představení z domova. Zvýšila se proto poptávka po domácích kinech.
 

Podnikatelé se přizpůsobují, jak mohou

Ať už se jedná o restaurace nebo umělce, všichni se snaží přizpůsobit. Mnohem více se využívají rozvozové firmy, které dovážejí prakticky všechno. Objednat si můžete hotové jídlo, nákup, léky i víno, a to až ke dveřím. Objevily se také online koncerty a divadla, kterých jste se mohli zúčastnit z domova a přitom podpořit své oblíbené umělce. V této době totiž přežijí jen ti, kteří se dokáží přizpůsobit.


 

Epidemie koronaviru trvá již téměř rok a s jejím nástupem se změnil život nás všech. Ve velkém ji pocítili podnikatelé i jejich zaměstnanci. Náhle se uzavřeli restaurace, ubytování i zábavní zařízení. V ulicích ani během léta nevládl hojný turistický ruch a města zela podivnou prázdnotou. Pro mnoho lidí to znamenalo ztrátu zaměstnání, anebo bankrot firmy. Pojďme se podívat, jak se u nás situace od začátku změnila, a to nejen z pohledu společností.
 

Spotřebitelé změnili své priority

S tím, jak se výrazně změnil náš život, změnilo se i to, co považujeme za důležité. Prodej luxusního zboží a značkového oblečení hodně klesl, zatímco prodejci potravin na tom byli mnohonásobně lépe, a to zejména na začátku pandemie a poté pochopitelně před Vánoci. Pokles v oblasti oblečení má svou logiku také proto, že mnoho lidí skončilo dlouhodobě na home office, kde tolik oděvů a bot nepotřebují, protože většina z nich zvládá práci v pyžamu nebo domácím oblečení.

 
Další oblastí, která zaznamenala pokles, je prodej kosmetiky. Ženy jsou zavřené doma, téměř nikam nechodí, a proto nemají potřebu se líčit. Místo toho se narostl zájem o čisticí a dezinfekční prostředky do domácnosti. V jednu chvíli se dokonce gumové rukavice staly nedostatkovým zbožím. Elektronika na tom není vůbec špatně, protože se lidé nyní více dívají na filmy a záznamy koncertů nebo divadelních představení z domova. Zvýšila se proto poptávka po domácích kinech.
 

Podnikatelé se přizpůsobují, jak mohou

Ať už se jedná o restaurace nebo umělce, všichni se snaží přizpůsobit. Mnohem více se využívají rozvozové firmy, které dovážejí prakticky všechno. Objednat si můžete hotové jídlo, nákup, léky i víno, a to až ke dveřím. Objevily se také online koncerty a divadla, kterých jste se mohli zúčastnit z domova a přitom podpořit své oblíbené umělce. V této době totiž přežijí jen ti, kteří se dokáží přizpůsobit.


 

Epidemie koronaviru trvá již téměř rok a s jejím nástupem se změnil život nás všech. Ve velkém ji pocítili podnikatelé i jejich zaměstnanci. Náhle se uzavřeli restaurace, ubytování i zábavní zařízení. V ulicích ani během léta nevládl hojný turistický ruch a města zela podivnou prázdnotou. Pro mnoho lidí to znamenalo ztrátu zaměstnání, anebo bankrot firmy. Pojďme se podívat, jak se u nás situace od začátku změnila, a to nejen z pohledu společností.
 

Spotřebitelé změnili své priority

S tím, jak se výrazně změnil náš život, změnilo se i to, co považujeme za důležité. Prodej luxusního zboží a značkového oblečení hodně klesl, zatímco prodejci potravin na tom byli mnohonásobně lépe, a to zejména na začátku pandemie a poté pochopitelně před Vánoci. Pokles v oblasti oblečení má svou logiku také proto, že mnoho lidí skončilo dlouhodobě na home office, kde tolik oděvů a bot nepotřebují, protože většina z nich zvládá práci v pyžamu nebo domácím oblečení.

 
Další oblastí, která zaznamenala pokles, je prodej kosmetiky. Ženy jsou zavřené doma, téměř nikam nechodí, a proto nemají potřebu se líčit. Místo toho se narostl zájem o čisticí a dezinfekční prostředky do domácnosti. V jednu chvíli se dokonce gumové rukavice staly nedostatkovým zbožím. Elektronika na tom není vůbec špatně, protože se lidé nyní více dívají na filmy a záznamy koncertů nebo divadelních představení z domova. Zvýšila se proto poptávka po domácích kinech.
 

Podnikatelé se přizpůsobují, jak mohou

Ať už se jedná o restaurace nebo umělce, všichni se snaží přizpůsobit. Mnohem více se využívají rozvozové firmy, které dovážejí prakticky všechno. Objednat si můžete hotové jídlo, nákup, léky i víno, a to až ke dveřím. Objevily se také online koncerty a divadla, kterých jste se mohli zúčastnit z domova a přitom podpořit své oblíbené umělce. V této době totiž přežijí jen ti, kteří se dokáží přizpůsobit.


 

Určitě se shodneme na tom, že my, kdo platíme daně, k těmto právě vřelým vztahem neoplýváme. Nelíbí se nám, že kdykoliv získáme nějaké peníze, musíme z nich nemalou část odevzdat tatíčkovi státu, a líbit se nám pochopitelně nemůže ani to, že současně musíme odvádět ‚desátek‘ státu i v opačných situacích, tedy když peníze utrácíme.

Stát nás prostě zdaňuje pomalu vždy, když se naše finanční situace změní, a je jedno, zda pozitivně nebo negativně. A zdaňuje nás vlastně i tehdy, když se naše majetkové poměry nemění, tedy například ve formě daní z nemovitosti, jež musí lidé platit i jenom za to, že jim patří nějaký ten objekt nebo kousek pozemku.
Kolik bychom vlastně my lidé jenom měli peněz, kdybychom nebyli zdaňováni! Kolik by nám jenom zůstalo finančních prostředků, kdybychom se nemuseli se státem dělit o to, co nám osud nadělí! To vlastně, když to nevezmeme jako řečnickou otázku, vesměs ani netušíme. Protože co se daní týká, nejsou tyto vesměs ani trochu přehledné a spočítat je nejednou pěkný oříšek. A navíc se tu co chvíli něco mění, obvykle v neprospěch nás plátců daní. Což je zřejmě zapříčiněno tím, abychom raději ani přesně nevěděli, o kolik přicházíme, protože bychom mohli být celkovou výší odvedených finančních prostředků notně rozezleni. A to by těm, kdo o daních rozhodují a kdo je spravují, nebylo ani trochu milé.

A proč by jim to nebylo milé? Vlastně nejen proto, že jde o značný díl majetku lidí, ale i proto, že by se lidé mohli o to více ptát, co se s jejich penězi děje. Když už platíme horu peněz, ať aspoň víme za co.
A to by se leckomu nemuselo hodit do krámu. Zejména těm, kdo stojí za rok, co rok narůstajícím deficitem našeho státního rozpočtu. Protože kdyby tito navíc ještě přiznali, že kromě zaplacených daní budeme navíc ještě jednou splácet tento deficit, tedy že budeme jednou zdaněni ještě více… To by je už nikdo nevolil.

Určitě se shodneme na tom, že my, kdo platíme daně, k těmto právě vřelým vztahem neoplýváme. Nelíbí se nám, že kdykoliv získáme nějaké peníze, musíme z nich nemalou část odevzdat tatíčkovi státu, a líbit se nám pochopitelně nemůže ani to, že současně musíme odvádět ‚desátek‘ státu i v opačných situacích, tedy když peníze utrácíme.

Stát nás prostě zdaňuje pomalu vždy, když se naše finanční situace změní, a je jedno, zda pozitivně nebo negativně. A zdaňuje nás vlastně i tehdy, když se naše majetkové poměry nemění, tedy například ve formě daní z nemovitosti, jež musí lidé platit i jenom za to, že jim patří nějaký ten objekt nebo kousek pozemku.
Kolik bychom vlastně my lidé jenom měli peněz, kdybychom nebyli zdaňováni! Kolik by nám jenom zůstalo finančních prostředků, kdybychom se nemuseli se státem dělit o to, co nám osud nadělí! To vlastně, když to nevezmeme jako řečnickou otázku, vesměs ani netušíme. Protože co se daní týká, nejsou tyto vesměs ani trochu přehledné a spočítat je nejednou pěkný oříšek. A navíc se tu co chvíli něco mění, obvykle v neprospěch nás plátců daní. Což je zřejmě zapříčiněno tím, abychom raději ani přesně nevěděli, o kolik přicházíme, protože bychom mohli být celkovou výší odvedených finančních prostředků notně rozezleni. A to by těm, kdo o daních rozhodují a kdo je spravují, nebylo ani trochu milé.

A proč by jim to nebylo milé? Vlastně nejen proto, že jde o značný díl majetku lidí, ale i proto, že by se lidé mohli o to více ptát, co se s jejich penězi děje. Když už platíme horu peněz, ať aspoň víme za co.
A to by se leckomu nemuselo hodit do krámu. Zejména těm, kdo stojí za rok, co rok narůstajícím deficitem našeho státního rozpočtu. Protože kdyby tito navíc ještě přiznali, že kromě zaplacených daní budeme navíc ještě jednou splácet tento deficit, tedy že budeme jednou zdaněni ještě více… To by je už nikdo nevolil.

Určitě se shodneme na tom, že my, kdo platíme daně, k těmto právě vřelým vztahem neoplýváme. Nelíbí se nám, že kdykoliv získáme nějaké peníze, musíme z nich nemalou část odevzdat tatíčkovi státu, a líbit se nám pochopitelně nemůže ani to, že současně musíme odvádět ‚desátek‘ státu i v opačných situacích, tedy když peníze utrácíme.

Stát nás prostě zdaňuje pomalu vždy, když se naše finanční situace změní, a je jedno, zda pozitivně nebo negativně. A zdaňuje nás vlastně i tehdy, když se naše majetkové poměry nemění, tedy například ve formě daní z nemovitosti, jež musí lidé platit i jenom za to, že jim patří nějaký ten objekt nebo kousek pozemku.
Kolik bychom vlastně my lidé jenom měli peněz, kdybychom nebyli zdaňováni! Kolik by nám jenom zůstalo finančních prostředků, kdybychom se nemuseli se státem dělit o to, co nám osud nadělí! To vlastně, když to nevezmeme jako řečnickou otázku, vesměs ani netušíme. Protože co se daní týká, nejsou tyto vesměs ani trochu přehledné a spočítat je nejednou pěkný oříšek. A navíc se tu co chvíli něco mění, obvykle v neprospěch nás plátců daní. Což je zřejmě zapříčiněno tím, abychom raději ani přesně nevěděli, o kolik přicházíme, protože bychom mohli být celkovou výší odvedených finančních prostředků notně rozezleni. A to by těm, kdo o daních rozhodují a kdo je spravují, nebylo ani trochu milé.

A proč by jim to nebylo milé? Vlastně nejen proto, že jde o značný díl majetku lidí, ale i proto, že by se lidé mohli o to více ptát, co se s jejich penězi děje. Když už platíme horu peněz, ať aspoň víme za co.
A to by se leckomu nemuselo hodit do krámu. Zejména těm, kdo stojí za rok, co rok narůstajícím deficitem našeho státního rozpočtu. Protože kdyby tito navíc ještě přiznali, že kromě zaplacených daní budeme navíc ještě jednou splácet tento deficit, tedy že budeme jednou zdaněni ještě více… To by je už nikdo nevolil.

Určitě se shodneme na tom, že my, kdo platíme daně, k těmto právě vřelým vztahem neoplýváme. Nelíbí se nám, že kdykoliv získáme nějaké peníze, musíme z nich nemalou část odevzdat tatíčkovi státu, a líbit se nám pochopitelně nemůže ani to, že současně musíme odvádět ‚desátek‘ státu i v opačných situacích, tedy když peníze utrácíme.

Stát nás prostě zdaňuje pomalu vždy, když se naše finanční situace změní, a je jedno, zda pozitivně nebo negativně. A zdaňuje nás vlastně i tehdy, když se naše majetkové poměry nemění, tedy například ve formě daní z nemovitosti, jež musí lidé platit i jenom za to, že jim patří nějaký ten objekt nebo kousek pozemku.
Kolik bychom vlastně my lidé jenom měli peněz, kdybychom nebyli zdaňováni! Kolik by nám jenom zůstalo finančních prostředků, kdybychom se nemuseli se státem dělit o to, co nám osud nadělí! To vlastně, když to nevezmeme jako řečnickou otázku, vesměs ani netušíme. Protože co se daní týká, nejsou tyto vesměs ani trochu přehledné a spočítat je nejednou pěkný oříšek. A navíc se tu co chvíli něco mění, obvykle v neprospěch nás plátců daní. Což je zřejmě zapříčiněno tím, abychom raději ani přesně nevěděli, o kolik přicházíme, protože bychom mohli být celkovou výší odvedených finančních prostředků notně rozezleni. A to by těm, kdo o daních rozhodují a kdo je spravují, nebylo ani trochu milé.

A proč by jim to nebylo milé? Vlastně nejen proto, že jde o značný díl majetku lidí, ale i proto, že by se lidé mohli o to více ptát, co se s jejich penězi děje. Když už platíme horu peněz, ať aspoň víme za co.
A to by se leckomu nemuselo hodit do krámu. Zejména těm, kdo stojí za rok, co rok narůstajícím deficitem našeho státního rozpočtu. Protože kdyby tito navíc ještě přiznali, že kromě zaplacených daní budeme navíc ještě jednou splácet tento deficit, tedy že budeme jednou zdaněni ještě více… To by je už nikdo nevolil.

Určitě se shodneme na tom, že my, kdo platíme daně, k těmto právě vřelým vztahem neoplýváme. Nelíbí se nám, že kdykoliv získáme nějaké peníze, musíme z nich nemalou část odevzdat tatíčkovi státu, a líbit se nám pochopitelně nemůže ani to, že současně musíme odvádět ‚desátek‘ státu i v opačných situacích, tedy když peníze utrácíme.

Stát nás prostě zdaňuje pomalu vždy, když se naše finanční situace změní, a je jedno, zda pozitivně nebo negativně. A zdaňuje nás vlastně i tehdy, když se naše majetkové poměry nemění, tedy například ve formě daní z nemovitosti, jež musí lidé platit i jenom za to, že jim patří nějaký ten objekt nebo kousek pozemku.
Kolik bychom vlastně my lidé jenom měli peněz, kdybychom nebyli zdaňováni! Kolik by nám jenom zůstalo finančních prostředků, kdybychom se nemuseli se státem dělit o to, co nám osud nadělí! To vlastně, když to nevezmeme jako řečnickou otázku, vesměs ani netušíme. Protože co se daní týká, nejsou tyto vesměs ani trochu přehledné a spočítat je nejednou pěkný oříšek. A navíc se tu co chvíli něco mění, obvykle v neprospěch nás plátců daní. Což je zřejmě zapříčiněno tím, abychom raději ani přesně nevěděli, o kolik přicházíme, protože bychom mohli být celkovou výší odvedených finančních prostředků notně rozezleni. A to by těm, kdo o daních rozhodují a kdo je spravují, nebylo ani trochu milé.

A proč by jim to nebylo milé? Vlastně nejen proto, že jde o značný díl majetku lidí, ale i proto, že by se lidé mohli o to více ptát, co se s jejich penězi děje. Když už platíme horu peněz, ať aspoň víme za co.
A to by se leckomu nemuselo hodit do krámu. Zejména těm, kdo stojí za rok, co rok narůstajícím deficitem našeho státního rozpočtu. Protože kdyby tito navíc ještě přiznali, že kromě zaplacených daní budeme navíc ještě jednou splácet tento deficit, tedy že budeme jednou zdaněni ještě více… To by je už nikdo nevolil.

Určitě se shodneme na tom, že my, kdo platíme daně, k těmto právě vřelým vztahem neoplýváme. Nelíbí se nám, že kdykoliv získáme nějaké peníze, musíme z nich nemalou část odevzdat tatíčkovi státu, a líbit se nám pochopitelně nemůže ani to, že současně musíme odvádět ‚desátek‘ státu i v opačných situacích, tedy když peníze utrácíme.

Stát nás prostě zdaňuje pomalu vždy, když se naše finanční situace změní, a je jedno, zda pozitivně nebo negativně. A zdaňuje nás vlastně i tehdy, když se naše majetkové poměry nemění, tedy například ve formě daní z nemovitosti, jež musí lidé platit i jenom za to, že jim patří nějaký ten objekt nebo kousek pozemku.
Kolik bychom vlastně my lidé jenom měli peněz, kdybychom nebyli zdaňováni! Kolik by nám jenom zůstalo finančních prostředků, kdybychom se nemuseli se státem dělit o to, co nám osud nadělí! To vlastně, když to nevezmeme jako řečnickou otázku, vesměs ani netušíme. Protože co se daní týká, nejsou tyto vesměs ani trochu přehledné a spočítat je nejednou pěkný oříšek. A navíc se tu co chvíli něco mění, obvykle v neprospěch nás plátců daní. Což je zřejmě zapříčiněno tím, abychom raději ani přesně nevěděli, o kolik přicházíme, protože bychom mohli být celkovou výší odvedených finančních prostředků notně rozezleni. A to by těm, kdo o daních rozhodují a kdo je spravují, nebylo ani trochu milé.

A proč by jim to nebylo milé? Vlastně nejen proto, že jde o značný díl majetku lidí, ale i proto, že by se lidé mohli o to více ptát, co se s jejich penězi děje. Když už platíme horu peněz, ať aspoň víme za co.
A to by se leckomu nemuselo hodit do krámu. Zejména těm, kdo stojí za rok, co rok narůstajícím deficitem našeho státního rozpočtu. Protože kdyby tito navíc ještě přiznali, že kromě zaplacených daní budeme navíc ještě jednou splácet tento deficit, tedy že budeme jednou zdaněni ještě více… To by je už nikdo nevolil.

Určitě se shodneme na tom, že my, kdo platíme daně, k těmto právě vřelým vztahem neoplýváme. Nelíbí se nám, že kdykoliv získáme nějaké peníze, musíme z nich nemalou část odevzdat tatíčkovi státu, a líbit se nám pochopitelně nemůže ani to, že současně musíme odvádět ‚desátek‘ státu i v opačných situacích, tedy když peníze utrácíme.

Stát nás prostě zdaňuje pomalu vždy, když se naše finanční situace změní, a je jedno, zda pozitivně nebo negativně. A zdaňuje nás vlastně i tehdy, když se naše majetkové poměry nemění, tedy například ve formě daní z nemovitosti, jež musí lidé platit i jenom za to, že jim patří nějaký ten objekt nebo kousek pozemku.
Kolik bychom vlastně my lidé jenom měli peněz, kdybychom nebyli zdaňováni! Kolik by nám jenom zůstalo finančních prostředků, kdybychom se nemuseli se státem dělit o to, co nám osud nadělí! To vlastně, když to nevezmeme jako řečnickou otázku, vesměs ani netušíme. Protože co se daní týká, nejsou tyto vesměs ani trochu přehledné a spočítat je nejednou pěkný oříšek. A navíc se tu co chvíli něco mění, obvykle v neprospěch nás plátců daní. Což je zřejmě zapříčiněno tím, abychom raději ani přesně nevěděli, o kolik přicházíme, protože bychom mohli být celkovou výší odvedených finančních prostředků notně rozezleni. A to by těm, kdo o daních rozhodují a kdo je spravují, nebylo ani trochu milé.

A proč by jim to nebylo milé? Vlastně nejen proto, že jde o značný díl majetku lidí, ale i proto, že by se lidé mohli o to více ptát, co se s jejich penězi děje. Když už platíme horu peněz, ať aspoň víme za co.
A to by se leckomu nemuselo hodit do krámu. Zejména těm, kdo stojí za rok, co rok narůstajícím deficitem našeho státního rozpočtu. Protože kdyby tito navíc ještě přiznali, že kromě zaplacených daní budeme navíc ještě jednou splácet tento deficit, tedy že budeme jednou zdaněni ještě více… To by je už nikdo nevolil.