Blog

O tom, že existují nějaké ty kryptoměny, už určitě slyšeli mnozí z nás. Protože tyto nejsou něčím, co by se před veřejností tajilo, něčím, o čem by se neměl nikdo dozvědět. Právě naopak. Kryptoměny jsou věcí naprosto legální a tudíž běžnou, ač se to možná nemusí líbit politikům či centrálním bankám, nemajícím možnost tyto, jakkoliv ovlivňovat a manipulovat s nimi. Tyto měny se totiž nevyskytují ve fyzické podobě, vyskytují se pouze v kyberprostoru a používají se k realizaci transakcí, jež probíhají mezi partnery na internetu.

Pokud se tyto virtuální peníze něčím vyznačují, pak kromě toho, co už tu zaznělo, třeba i tím, že jsou relativně anonymní a přitom transparentní, tedy zkontrolovatelné, že se jimi provádějí platební operace bez účasti bank či jiných prostředníků a jsou tedy téměř nebo zcela bez jakýchkoliv poplatků za realizované transakce. Takové platby jsou tu pak rovněž neodmítnutelné a nezrušitelné, jakmile proběhnou, už s nimi nelze jakkoliv manipulovat.
K přednostem takových kryptoměn pak patří třeba i rychlost, jakou lze s těmito uskutečnit platby. I kdyby partneři sídlili na opačných koncích světa, mohou se těmito měnami vypořádat v okamžiku a spolehlivě. A to vše, co zde bylo uvedeno, nesporně znamená, že takové virtuální ‚peníze‘ mohou přijít leckomu vhod. Jsou tak významné, že už jich existují dokonce tisíce, nejen onen nejproslulejší Bitcoin.

Ať už považujeme takové kryptoměny za peníze nebo jako někteří z teoretiků pouze za nehmotnou movitou věc, sehrávají tyto nejednou důležitou ekonomickou roli. A proto si je někteří z lidí pořizují na burzách či ve specifických směnárnách nebo je sami takzvaně těží s využitím kapacit své výpočetní techniky. Někdo těmito prostě potřebuje platit, a někdo, jak už tomu, tak bývá, do těchto investuje, spekuluje s nimi. Protože je jasné, že tyto mohou ve srovnání s běžně užívanými penězi tu posilovat a tu oslabovat. To podle potřeb trhu a třeba i vlivu mocných tohoto světa, kteří nejednou rádi manipulují se svou měnou. Ale na tu virtuální nedosáhnou.

O tom, že existují nějaké ty kryptoměny, už určitě slyšeli mnozí z nás. Protože tyto nejsou něčím, co by se před veřejností tajilo, něčím, o čem by se neměl nikdo dozvědět. Právě naopak. Kryptoměny jsou věcí naprosto legální a tudíž běžnou, ač se to možná nemusí líbit politikům či centrálním bankám, nemajícím možnost tyto, jakkoliv ovlivňovat a manipulovat s nimi. Tyto měny se totiž nevyskytují ve fyzické podobě, vyskytují se pouze v kyberprostoru a používají se k realizaci transakcí, jež probíhají mezi partnery na internetu.

Pokud se tyto virtuální peníze něčím vyznačují, pak kromě toho, co už tu zaznělo, třeba i tím, že jsou relativně anonymní a přitom transparentní, tedy zkontrolovatelné, že se jimi provádějí platební operace bez účasti bank či jiných prostředníků a jsou tedy téměř nebo zcela bez jakýchkoliv poplatků za realizované transakce. Takové platby jsou tu pak rovněž neodmítnutelné a nezrušitelné, jakmile proběhnou, už s nimi nelze jakkoliv manipulovat.
K přednostem takových kryptoměn pak patří třeba i rychlost, jakou lze s těmito uskutečnit platby. I kdyby partneři sídlili na opačných koncích světa, mohou se těmito měnami vypořádat v okamžiku a spolehlivě. A to vše, co zde bylo uvedeno, nesporně znamená, že takové virtuální ‚peníze‘ mohou přijít leckomu vhod. Jsou tak významné, že už jich existují dokonce tisíce, nejen onen nejproslulejší Bitcoin.

Ať už považujeme takové kryptoměny za peníze nebo jako někteří z teoretiků pouze za nehmotnou movitou věc, sehrávají tyto nejednou důležitou ekonomickou roli. A proto si je někteří z lidí pořizují na burzách či ve specifických směnárnách nebo je sami takzvaně těží s využitím kapacit své výpočetní techniky. Někdo těmito prostě potřebuje platit, a někdo, jak už tomu, tak bývá, do těchto investuje, spekuluje s nimi. Protože je jasné, že tyto mohou ve srovnání s běžně užívanými penězi tu posilovat a tu oslabovat. To podle potřeb trhu a třeba i vlivu mocných tohoto světa, kteří nejednou rádi manipulují se svou měnou. Ale na tu virtuální nedosáhnou.

O tom, že existují nějaké ty kryptoměny, už určitě slyšeli mnozí z nás. Protože tyto nejsou něčím, co by se před veřejností tajilo, něčím, o čem by se neměl nikdo dozvědět. Právě naopak. Kryptoměny jsou věcí naprosto legální a tudíž běžnou, ač se to možná nemusí líbit politikům či centrálním bankám, nemajícím možnost tyto, jakkoliv ovlivňovat a manipulovat s nimi. Tyto měny se totiž nevyskytují ve fyzické podobě, vyskytují se pouze v kyberprostoru a používají se k realizaci transakcí, jež probíhají mezi partnery na internetu.

Pokud se tyto virtuální peníze něčím vyznačují, pak kromě toho, co už tu zaznělo, třeba i tím, že jsou relativně anonymní a přitom transparentní, tedy zkontrolovatelné, že se jimi provádějí platební operace bez účasti bank či jiných prostředníků a jsou tedy téměř nebo zcela bez jakýchkoliv poplatků za realizované transakce. Takové platby jsou tu pak rovněž neodmítnutelné a nezrušitelné, jakmile proběhnou, už s nimi nelze jakkoliv manipulovat.
K přednostem takových kryptoměn pak patří třeba i rychlost, jakou lze s těmito uskutečnit platby. I kdyby partneři sídlili na opačných koncích světa, mohou se těmito měnami vypořádat v okamžiku a spolehlivě. A to vše, co zde bylo uvedeno, nesporně znamená, že takové virtuální ‚peníze‘ mohou přijít leckomu vhod. Jsou tak významné, že už jich existují dokonce tisíce, nejen onen nejproslulejší Bitcoin.

Ať už považujeme takové kryptoměny za peníze nebo jako někteří z teoretiků pouze za nehmotnou movitou věc, sehrávají tyto nejednou důležitou ekonomickou roli. A proto si je někteří z lidí pořizují na burzách či ve specifických směnárnách nebo je sami takzvaně těží s využitím kapacit své výpočetní techniky. Někdo těmito prostě potřebuje platit, a někdo, jak už tomu, tak bývá, do těchto investuje, spekuluje s nimi. Protože je jasné, že tyto mohou ve srovnání s běžně užívanými penězi tu posilovat a tu oslabovat. To podle potřeb trhu a třeba i vlivu mocných tohoto světa, kteří nejednou rádi manipulují se svou měnou. Ale na tu virtuální nedosáhnou.

O tom, že existují nějaké ty kryptoměny, už určitě slyšeli mnozí z nás. Protože tyto nejsou něčím, co by se před veřejností tajilo, něčím, o čem by se neměl nikdo dozvědět. Právě naopak. Kryptoměny jsou věcí naprosto legální a tudíž běžnou, ač se to možná nemusí líbit politikům či centrálním bankám, nemajícím možnost tyto, jakkoliv ovlivňovat a manipulovat s nimi. Tyto měny se totiž nevyskytují ve fyzické podobě, vyskytují se pouze v kyberprostoru a používají se k realizaci transakcí, jež probíhají mezi partnery na internetu.

Pokud se tyto virtuální peníze něčím vyznačují, pak kromě toho, co už tu zaznělo, třeba i tím, že jsou relativně anonymní a přitom transparentní, tedy zkontrolovatelné, že se jimi provádějí platební operace bez účasti bank či jiných prostředníků a jsou tedy téměř nebo zcela bez jakýchkoliv poplatků za realizované transakce. Takové platby jsou tu pak rovněž neodmítnutelné a nezrušitelné, jakmile proběhnou, už s nimi nelze jakkoliv manipulovat.
K přednostem takových kryptoměn pak patří třeba i rychlost, jakou lze s těmito uskutečnit platby. I kdyby partneři sídlili na opačných koncích světa, mohou se těmito měnami vypořádat v okamžiku a spolehlivě. A to vše, co zde bylo uvedeno, nesporně znamená, že takové virtuální ‚peníze‘ mohou přijít leckomu vhod. Jsou tak významné, že už jich existují dokonce tisíce, nejen onen nejproslulejší Bitcoin.

Ať už považujeme takové kryptoměny za peníze nebo jako někteří z teoretiků pouze za nehmotnou movitou věc, sehrávají tyto nejednou důležitou ekonomickou roli. A proto si je někteří z lidí pořizují na burzách či ve specifických směnárnách nebo je sami takzvaně těží s využitím kapacit své výpočetní techniky. Někdo těmito prostě potřebuje platit, a někdo, jak už tomu, tak bývá, do těchto investuje, spekuluje s nimi. Protože je jasné, že tyto mohou ve srovnání s běžně užívanými penězi tu posilovat a tu oslabovat. To podle potřeb trhu a třeba i vlivu mocných tohoto světa, kteří nejednou rádi manipulují se svou měnou. Ale na tu virtuální nedosáhnou.

O tom, že existují nějaké ty kryptoměny, už určitě slyšeli mnozí z nás. Protože tyto nejsou něčím, co by se před veřejností tajilo, něčím, o čem by se neměl nikdo dozvědět. Právě naopak. Kryptoměny jsou věcí naprosto legální a tudíž běžnou, ač se to možná nemusí líbit politikům či centrálním bankám, nemajícím možnost tyto, jakkoliv ovlivňovat a manipulovat s nimi. Tyto měny se totiž nevyskytují ve fyzické podobě, vyskytují se pouze v kyberprostoru a používají se k realizaci transakcí, jež probíhají mezi partnery na internetu.

Pokud se tyto virtuální peníze něčím vyznačují, pak kromě toho, co už tu zaznělo, třeba i tím, že jsou relativně anonymní a přitom transparentní, tedy zkontrolovatelné, že se jimi provádějí platební operace bez účasti bank či jiných prostředníků a jsou tedy téměř nebo zcela bez jakýchkoliv poplatků za realizované transakce. Takové platby jsou tu pak rovněž neodmítnutelné a nezrušitelné, jakmile proběhnou, už s nimi nelze jakkoliv manipulovat.
K přednostem takových kryptoměn pak patří třeba i rychlost, jakou lze s těmito uskutečnit platby. I kdyby partneři sídlili na opačných koncích světa, mohou se těmito měnami vypořádat v okamžiku a spolehlivě. A to vše, co zde bylo uvedeno, nesporně znamená, že takové virtuální ‚peníze‘ mohou přijít leckomu vhod. Jsou tak významné, že už jich existují dokonce tisíce, nejen onen nejproslulejší Bitcoin.

Ať už považujeme takové kryptoměny za peníze nebo jako někteří z teoretiků pouze za nehmotnou movitou věc, sehrávají tyto nejednou důležitou ekonomickou roli. A proto si je někteří z lidí pořizují na burzách či ve specifických směnárnách nebo je sami takzvaně těží s využitím kapacit své výpočetní techniky. Někdo těmito prostě potřebuje platit, a někdo, jak už tomu, tak bývá, do těchto investuje, spekuluje s nimi. Protože je jasné, že tyto mohou ve srovnání s běžně užívanými penězi tu posilovat a tu oslabovat. To podle potřeb trhu a třeba i vlivu mocných tohoto světa, kteří nejednou rádi manipulují se svou měnou. Ale na tu virtuální nedosáhnou.

Placení daní je známé snad jako lidstvo samo. Zajímavé je nahlédnout do daňového systému středověku. Nebyla země, jejíž panovník by nevymyslel ještě něco navíc, aby své poddané trochu více vyždímal. Pochopitelně, že byly i mezi panovníky výjimky.

• Jednou z nich byl císař a král Karel IV.
• Ten přišel s jistými úlevami.

Přáním tohoto panovníka bylo, aby na českém i moravském území vznikaly nové vinice. Proto přišel se skvělým řešením. Pokud některý jeho poddaný založil novou vinici, pak z ní nemusel po celých dvanáct let platit daň. O finanční prostředky ale Karel IV. jistě nepřišel.

• Jedna zajímavá daň totiž přibyla.
• A to daň židovská.

Každý příslušník tohoto národa, který chtěl žít v Království českém, musel prostě zaplatit.Důvod byl také zajímavý. Bylo to vysvětleno tím, že je židům dovoleno užívat tuto zemi a také jsou tím pádem pod ochranou krále. Jak to s tou ochranou bylo, asi netřeba dlouze vysvětlovat.

• Daně „z hlavy“ ovšem platili i ostatní obyvatelé Českého království.
• Jenže o polovinu nižší.

Posudné a daň z vousů

Zajímavá je i další daň, kterou však nemá na svědomí náš Otec vlasti, ale vznikla po nástupu Habsburků na český trůn v šestnáctém století. Zanedlouho, co na trůn usedl Ferdinand I., nařídil daň z piva v Čechách i na Moravě. Tento poplatek, kterému se také říkalo „posudné“, platil od roku 1546. A tato daň šla „do kapsy“ přímo panovníkovi.

• Ve světě se platily ale ještě mnohem absurdnější daně.
• Zajímavá je například ruská daň z vousů.

Poté, co se svérázný ruský car Petr I. Veliký vrátil ze své cesty po Evropě, chtěl zavést v Rusku také evropské zvyky. Jenže jeho poddaní se nařízení „okamžitě oholit“ bránili. Dalo by se říci, že koho car chytil, toho oholil sám. A kdo si chtěl svůj vous ponechat, musel zaplatit. Čím vyšší společenské postavení, tím vyšší platba.

Placení daní je známé snad jako lidstvo samo. Zajímavé je nahlédnout do daňového systému středověku. Nebyla země, jejíž panovník by nevymyslel ještě něco navíc, aby své poddané trochu více vyždímal. Pochopitelně, že byly i mezi panovníky výjimky.

• Jednou z nich byl císař a král Karel IV.
• Ten přišel s jistými úlevami.

Přáním tohoto panovníka bylo, aby na českém i moravském území vznikaly nové vinice. Proto přišel se skvělým řešením. Pokud některý jeho poddaný založil novou vinici, pak z ní nemusel po celých dvanáct let platit daň. O finanční prostředky ale Karel IV. jistě nepřišel.

• Jedna zajímavá daň totiž přibyla.
• A to daň židovská.

Každý příslušník tohoto národa, který chtěl žít v Království českém, musel prostě zaplatit.Důvod byl také zajímavý. Bylo to vysvětleno tím, že je židům dovoleno užívat tuto zemi a také jsou tím pádem pod ochranou krále. Jak to s tou ochranou bylo, asi netřeba dlouze vysvětlovat.

• Daně „z hlavy“ ovšem platili i ostatní obyvatelé Českého království.
• Jenže o polovinu nižší.

Posudné a daň z vousů

Zajímavá je i další daň, kterou však nemá na svědomí náš Otec vlasti, ale vznikla po nástupu Habsburků na český trůn v šestnáctém století. Zanedlouho, co na trůn usedl Ferdinand I., nařídil daň z piva v Čechách i na Moravě. Tento poplatek, kterému se také říkalo „posudné“, platil od roku 1546. A tato daň šla „do kapsy“ přímo panovníkovi.

• Ve světě se platily ale ještě mnohem absurdnější daně.
• Zajímavá je například ruská daň z vousů.

Poté, co se svérázný ruský car Petr I. Veliký vrátil ze své cesty po Evropě, chtěl zavést v Rusku také evropské zvyky. Jenže jeho poddaní se nařízení „okamžitě oholit“ bránili. Dalo by se říci, že koho car chytil, toho oholil sám. A kdo si chtěl svůj vous ponechat, musel zaplatit. Čím vyšší společenské postavení, tím vyšší platba.

Placení daní je známé snad jako lidstvo samo. Zajímavé je nahlédnout do daňového systému středověku. Nebyla země, jejíž panovník by nevymyslel ještě něco navíc, aby své poddané trochu více vyždímal. Pochopitelně, že byly i mezi panovníky výjimky.

• Jednou z nich byl císař a král Karel IV.
• Ten přišel s jistými úlevami.

Přáním tohoto panovníka bylo, aby na českém i moravském území vznikaly nové vinice. Proto přišel se skvělým řešením. Pokud některý jeho poddaný založil novou vinici, pak z ní nemusel po celých dvanáct let platit daň. O finanční prostředky ale Karel IV. jistě nepřišel.

• Jedna zajímavá daň totiž přibyla.
• A to daň židovská.

Každý příslušník tohoto národa, který chtěl žít v Království českém, musel prostě zaplatit.Důvod byl také zajímavý. Bylo to vysvětleno tím, že je židům dovoleno užívat tuto zemi a také jsou tím pádem pod ochranou krále. Jak to s tou ochranou bylo, asi netřeba dlouze vysvětlovat.

• Daně „z hlavy“ ovšem platili i ostatní obyvatelé Českého království.
• Jenže o polovinu nižší.

Posudné a daň z vousů

Zajímavá je i další daň, kterou však nemá na svědomí náš Otec vlasti, ale vznikla po nástupu Habsburků na český trůn v šestnáctém století. Zanedlouho, co na trůn usedl Ferdinand I., nařídil daň z piva v Čechách i na Moravě. Tento poplatek, kterému se také říkalo „posudné“, platil od roku 1546. A tato daň šla „do kapsy“ přímo panovníkovi.

• Ve světě se platily ale ještě mnohem absurdnější daně.
• Zajímavá je například ruská daň z vousů.

Poté, co se svérázný ruský car Petr I. Veliký vrátil ze své cesty po Evropě, chtěl zavést v Rusku také evropské zvyky. Jenže jeho poddaní se nařízení „okamžitě oholit“ bránili. Dalo by se říci, že koho car chytil, toho oholil sám. A kdo si chtěl svůj vous ponechat, musel zaplatit. Čím vyšší společenské postavení, tím vyšší platba.

Placení daní je známé snad jako lidstvo samo. Zajímavé je nahlédnout do daňového systému středověku. Nebyla země, jejíž panovník by nevymyslel ještě něco navíc, aby své poddané trochu více vyždímal. Pochopitelně, že byly i mezi panovníky výjimky.

• Jednou z nich byl císař a král Karel IV.
• Ten přišel s jistými úlevami.

Přáním tohoto panovníka bylo, aby na českém i moravském území vznikaly nové vinice. Proto přišel se skvělým řešením. Pokud některý jeho poddaný založil novou vinici, pak z ní nemusel po celých dvanáct let platit daň. O finanční prostředky ale Karel IV. jistě nepřišel.

• Jedna zajímavá daň totiž přibyla.
• A to daň židovská.

Každý příslušník tohoto národa, který chtěl žít v Království českém, musel prostě zaplatit.Důvod byl také zajímavý. Bylo to vysvětleno tím, že je židům dovoleno užívat tuto zemi a také jsou tím pádem pod ochranou krále. Jak to s tou ochranou bylo, asi netřeba dlouze vysvětlovat.

• Daně „z hlavy“ ovšem platili i ostatní obyvatelé Českého království.
• Jenže o polovinu nižší.

Posudné a daň z vousů

Zajímavá je i další daň, kterou však nemá na svědomí náš Otec vlasti, ale vznikla po nástupu Habsburků na český trůn v šestnáctém století. Zanedlouho, co na trůn usedl Ferdinand I., nařídil daň z piva v Čechách i na Moravě. Tento poplatek, kterému se také říkalo „posudné“, platil od roku 1546. A tato daň šla „do kapsy“ přímo panovníkovi.

• Ve světě se platily ale ještě mnohem absurdnější daně.
• Zajímavá je například ruská daň z vousů.

Poté, co se svérázný ruský car Petr I. Veliký vrátil ze své cesty po Evropě, chtěl zavést v Rusku také evropské zvyky. Jenže jeho poddaní se nařízení „okamžitě oholit“ bránili. Dalo by se říci, že koho car chytil, toho oholil sám. A kdo si chtěl svůj vous ponechat, musel zaplatit. Čím vyšší společenské postavení, tím vyšší platba.

Placení daní je známé snad jako lidstvo samo. Zajímavé je nahlédnout do daňového systému středověku. Nebyla země, jejíž panovník by nevymyslel ještě něco navíc, aby své poddané trochu více vyždímal. Pochopitelně, že byly i mezi panovníky výjimky.

• Jednou z nich byl císař a král Karel IV.
• Ten přišel s jistými úlevami.

Přáním tohoto panovníka bylo, aby na českém i moravském území vznikaly nové vinice. Proto přišel se skvělým řešením. Pokud některý jeho poddaný založil novou vinici, pak z ní nemusel po celých dvanáct let platit daň. O finanční prostředky ale Karel IV. jistě nepřišel.

• Jedna zajímavá daň totiž přibyla.
• A to daň židovská.

Každý příslušník tohoto národa, který chtěl žít v Království českém, musel prostě zaplatit.Důvod byl také zajímavý. Bylo to vysvětleno tím, že je židům dovoleno užívat tuto zemi a také jsou tím pádem pod ochranou krále. Jak to s tou ochranou bylo, asi netřeba dlouze vysvětlovat.

• Daně „z hlavy“ ovšem platili i ostatní obyvatelé Českého království.
• Jenže o polovinu nižší.

Posudné a daň z vousů

Zajímavá je i další daň, kterou však nemá na svědomí náš Otec vlasti, ale vznikla po nástupu Habsburků na český trůn v šestnáctém století. Zanedlouho, co na trůn usedl Ferdinand I., nařídil daň z piva v Čechách i na Moravě. Tento poplatek, kterému se také říkalo „posudné“, platil od roku 1546. A tato daň šla „do kapsy“ přímo panovníkovi.

• Ve světě se platily ale ještě mnohem absurdnější daně.
• Zajímavá je například ruská daň z vousů.

Poté, co se svérázný ruský car Petr I. Veliký vrátil ze své cesty po Evropě, chtěl zavést v Rusku také evropské zvyky. Jenže jeho poddaní se nařízení „okamžitě oholit“ bránili. Dalo by se říci, že koho car chytil, toho oholil sám. A kdo si chtěl svůj vous ponechat, musel zaplatit. Čím vyšší společenské postavení, tím vyšší platba.