Blog

Pojištění je něčím, co je v naprosté většině případů soukromou záležitostí každého z nás a každý se tak může sám rozhodnout, zda do tohoto investuje nějaké ty peníze ze svého a za jakých podmínek. A pokud u nás máme pojištění, jež jsou povinná, pak jde o pojištění třeba zdravotní či penzijní.

Většinou se ale můžeme rozhodnout sami, zda si něco necháme pojistit a v jaké výši a za jakých podmínek. A zatímco někdo pojistkami jako takovými pohrdá, jiný na ně nedá dopustit a nabral si jich třeba i povícero, možná i maximum, na které mu ještě stačily a stačí jeho finanční prostředky. A kdo ze zmíněných činí dobře? Ten, kdo pojistky má, nebo ten, kdo nikoliv? To je různé. To totiž záleží jak na jejich smysluplnosti, tak i na jejich případné efektivitě.
Každopádně je totiž jako nejednou i jinde nejspíše pravdou, že nejlepší je zlatá střední cesta. Tedy pojištění si toho, co může být v případě některého člověka ohroženo, a nemrhání penězi na to, co konkrétní osobu zřejmě nebo klidně i zjevně nikdy nepostihne.
Pojistit si lze třeba sebe samotné, případně naše blízké, tedy lidi. U těch může přijít nejednou vhod nějaké to pojištění si zdraví nebo života.

Pojistit si pak lze ale i majetek, tedy dejme tomu nějakou nemovitost, výrobní prostředek, vozidlo… Ale také třeba takové relativní banality, jako je ztráta zavazadla během přepravy. U hodnotnějšího (třeba nemovitého) majetku si lze tento zabezpečit pojistkou před běsněním živlů, před požárem, ale i vyloupením či jiným poškozením až znehodnocením.
Pojistit si můžeme i své zvířecí miláčky, i zrušení dovolené, lze získat i takzvanou ‚pojistku na blbost‘, tedy pro případy, kdy sami něco neúmyslně zaviníme.
A ani tím ještě pořád nejsme u konce. Pořád by se ještě dalo ve výčtu pokračovat. Ale to v tuto chvíli neučiním, protože by to bylo ještě na dlouhé vyprávění. Spíše už jenom připomenu, že pojištění sice na jednou stranu tahá z lidí peníze, na druhou stranu jim ale dává možnost přečkat bez zbytečné újmy i nejeden problém. A jistota je jistota.

Pojištění je něčím, co je v naprosté většině případů soukromou záležitostí každého z nás a každý se tak může sám rozhodnout, zda do tohoto investuje nějaké ty peníze ze svého a za jakých podmínek. A pokud u nás máme pojištění, jež jsou povinná, pak jde o pojištění třeba zdravotní či penzijní.

Většinou se ale můžeme rozhodnout sami, zda si něco necháme pojistit a v jaké výši a za jakých podmínek. A zatímco někdo pojistkami jako takovými pohrdá, jiný na ně nedá dopustit a nabral si jich třeba i povícero, možná i maximum, na které mu ještě stačily a stačí jeho finanční prostředky. A kdo ze zmíněných činí dobře? Ten, kdo pojistky má, nebo ten, kdo nikoliv? To je různé. To totiž záleží jak na jejich smysluplnosti, tak i na jejich případné efektivitě.
Každopádně je totiž jako nejednou i jinde nejspíše pravdou, že nejlepší je zlatá střední cesta. Tedy pojištění si toho, co může být v případě některého člověka ohroženo, a nemrhání penězi na to, co konkrétní osobu zřejmě nebo klidně i zjevně nikdy nepostihne.
Pojistit si lze třeba sebe samotné, případně naše blízké, tedy lidi. U těch může přijít nejednou vhod nějaké to pojištění si zdraví nebo života.

Pojistit si pak lze ale i majetek, tedy dejme tomu nějakou nemovitost, výrobní prostředek, vozidlo… Ale také třeba takové relativní banality, jako je ztráta zavazadla během přepravy. U hodnotnějšího (třeba nemovitého) majetku si lze tento zabezpečit pojistkou před běsněním živlů, před požárem, ale i vyloupením či jiným poškozením až znehodnocením.
Pojistit si můžeme i své zvířecí miláčky, i zrušení dovolené, lze získat i takzvanou ‚pojistku na blbost‘, tedy pro případy, kdy sami něco neúmyslně zaviníme.
A ani tím ještě pořád nejsme u konce. Pořád by se ještě dalo ve výčtu pokračovat. Ale to v tuto chvíli neučiním, protože by to bylo ještě na dlouhé vyprávění. Spíše už jenom připomenu, že pojištění sice na jednou stranu tahá z lidí peníze, na druhou stranu jim ale dává možnost přečkat bez zbytečné újmy i nejeden problém. A jistota je jistota.

Pojištění je něčím, co je v naprosté většině případů soukromou záležitostí každého z nás a každý se tak může sám rozhodnout, zda do tohoto investuje nějaké ty peníze ze svého a za jakých podmínek. A pokud u nás máme pojištění, jež jsou povinná, pak jde o pojištění třeba zdravotní či penzijní.

Většinou se ale můžeme rozhodnout sami, zda si něco necháme pojistit a v jaké výši a za jakých podmínek. A zatímco někdo pojistkami jako takovými pohrdá, jiný na ně nedá dopustit a nabral si jich třeba i povícero, možná i maximum, na které mu ještě stačily a stačí jeho finanční prostředky. A kdo ze zmíněných činí dobře? Ten, kdo pojistky má, nebo ten, kdo nikoliv? To je různé. To totiž záleží jak na jejich smysluplnosti, tak i na jejich případné efektivitě.
Každopádně je totiž jako nejednou i jinde nejspíše pravdou, že nejlepší je zlatá střední cesta. Tedy pojištění si toho, co může být v případě některého člověka ohroženo, a nemrhání penězi na to, co konkrétní osobu zřejmě nebo klidně i zjevně nikdy nepostihne.
Pojistit si lze třeba sebe samotné, případně naše blízké, tedy lidi. U těch může přijít nejednou vhod nějaké to pojištění si zdraví nebo života.

Pojistit si pak lze ale i majetek, tedy dejme tomu nějakou nemovitost, výrobní prostředek, vozidlo… Ale také třeba takové relativní banality, jako je ztráta zavazadla během přepravy. U hodnotnějšího (třeba nemovitého) majetku si lze tento zabezpečit pojistkou před běsněním živlů, před požárem, ale i vyloupením či jiným poškozením až znehodnocením.
Pojistit si můžeme i své zvířecí miláčky, i zrušení dovolené, lze získat i takzvanou ‚pojistku na blbost‘, tedy pro případy, kdy sami něco neúmyslně zaviníme.
A ani tím ještě pořád nejsme u konce. Pořád by se ještě dalo ve výčtu pokračovat. Ale to v tuto chvíli neučiním, protože by to bylo ještě na dlouhé vyprávění. Spíše už jenom připomenu, že pojištění sice na jednou stranu tahá z lidí peníze, na druhou stranu jim ale dává možnost přečkat bez zbytečné újmy i nejeden problém. A jistota je jistota.

Pojištění je něčím, co je v naprosté většině případů soukromou záležitostí každého z nás a každý se tak může sám rozhodnout, zda do tohoto investuje nějaké ty peníze ze svého a za jakých podmínek. A pokud u nás máme pojištění, jež jsou povinná, pak jde o pojištění třeba zdravotní či penzijní.

Většinou se ale můžeme rozhodnout sami, zda si něco necháme pojistit a v jaké výši a za jakých podmínek. A zatímco někdo pojistkami jako takovými pohrdá, jiný na ně nedá dopustit a nabral si jich třeba i povícero, možná i maximum, na které mu ještě stačily a stačí jeho finanční prostředky. A kdo ze zmíněných činí dobře? Ten, kdo pojistky má, nebo ten, kdo nikoliv? To je různé. To totiž záleží jak na jejich smysluplnosti, tak i na jejich případné efektivitě.
Každopádně je totiž jako nejednou i jinde nejspíše pravdou, že nejlepší je zlatá střední cesta. Tedy pojištění si toho, co může být v případě některého člověka ohroženo, a nemrhání penězi na to, co konkrétní osobu zřejmě nebo klidně i zjevně nikdy nepostihne.
Pojistit si lze třeba sebe samotné, případně naše blízké, tedy lidi. U těch může přijít nejednou vhod nějaké to pojištění si zdraví nebo života.

Pojistit si pak lze ale i majetek, tedy dejme tomu nějakou nemovitost, výrobní prostředek, vozidlo… Ale také třeba takové relativní banality, jako je ztráta zavazadla během přepravy. U hodnotnějšího (třeba nemovitého) majetku si lze tento zabezpečit pojistkou před běsněním živlů, před požárem, ale i vyloupením či jiným poškozením až znehodnocením.
Pojistit si můžeme i své zvířecí miláčky, i zrušení dovolené, lze získat i takzvanou ‚pojistku na blbost‘, tedy pro případy, kdy sami něco neúmyslně zaviníme.
A ani tím ještě pořád nejsme u konce. Pořád by se ještě dalo ve výčtu pokračovat. Ale to v tuto chvíli neučiním, protože by to bylo ještě na dlouhé vyprávění. Spíše už jenom připomenu, že pojištění sice na jednou stranu tahá z lidí peníze, na druhou stranu jim ale dává možnost přečkat bez zbytečné újmy i nejeden problém. A jistota je jistota.

Pojištění je něčím, co je v naprosté většině případů soukromou záležitostí každého z nás a každý se tak může sám rozhodnout, zda do tohoto investuje nějaké ty peníze ze svého a za jakých podmínek. A pokud u nás máme pojištění, jež jsou povinná, pak jde o pojištění třeba zdravotní či penzijní.

Většinou se ale můžeme rozhodnout sami, zda si něco necháme pojistit a v jaké výši a za jakých podmínek. A zatímco někdo pojistkami jako takovými pohrdá, jiný na ně nedá dopustit a nabral si jich třeba i povícero, možná i maximum, na které mu ještě stačily a stačí jeho finanční prostředky. A kdo ze zmíněných činí dobře? Ten, kdo pojistky má, nebo ten, kdo nikoliv? To je různé. To totiž záleží jak na jejich smysluplnosti, tak i na jejich případné efektivitě.
Každopádně je totiž jako nejednou i jinde nejspíše pravdou, že nejlepší je zlatá střední cesta. Tedy pojištění si toho, co může být v případě některého člověka ohroženo, a nemrhání penězi na to, co konkrétní osobu zřejmě nebo klidně i zjevně nikdy nepostihne.
Pojistit si lze třeba sebe samotné, případně naše blízké, tedy lidi. U těch může přijít nejednou vhod nějaké to pojištění si zdraví nebo života.

Pojistit si pak lze ale i majetek, tedy dejme tomu nějakou nemovitost, výrobní prostředek, vozidlo… Ale také třeba takové relativní banality, jako je ztráta zavazadla během přepravy. U hodnotnějšího (třeba nemovitého) majetku si lze tento zabezpečit pojistkou před běsněním živlů, před požárem, ale i vyloupením či jiným poškozením až znehodnocením.
Pojistit si můžeme i své zvířecí miláčky, i zrušení dovolené, lze získat i takzvanou ‚pojistku na blbost‘, tedy pro případy, kdy sami něco neúmyslně zaviníme.
A ani tím ještě pořád nejsme u konce. Pořád by se ještě dalo ve výčtu pokračovat. Ale to v tuto chvíli neučiním, protože by to bylo ještě na dlouhé vyprávění. Spíše už jenom připomenu, že pojištění sice na jednou stranu tahá z lidí peníze, na druhou stranu jim ale dává možnost přečkat bez zbytečné újmy i nejeden problém. A jistota je jistota.

Pojištění je něčím, co je v naprosté většině případů soukromou záležitostí každého z nás a každý se tak může sám rozhodnout, zda do tohoto investuje nějaké ty peníze ze svého a za jakých podmínek. A pokud u nás máme pojištění, jež jsou povinná, pak jde o pojištění třeba zdravotní či penzijní.

Většinou se ale můžeme rozhodnout sami, zda si něco necháme pojistit a v jaké výši a za jakých podmínek. A zatímco někdo pojistkami jako takovými pohrdá, jiný na ně nedá dopustit a nabral si jich třeba i povícero, možná i maximum, na které mu ještě stačily a stačí jeho finanční prostředky. A kdo ze zmíněných činí dobře? Ten, kdo pojistky má, nebo ten, kdo nikoliv? To je různé. To totiž záleží jak na jejich smysluplnosti, tak i na jejich případné efektivitě.
Každopádně je totiž jako nejednou i jinde nejspíše pravdou, že nejlepší je zlatá střední cesta. Tedy pojištění si toho, co může být v případě některého člověka ohroženo, a nemrhání penězi na to, co konkrétní osobu zřejmě nebo klidně i zjevně nikdy nepostihne.
Pojistit si lze třeba sebe samotné, případně naše blízké, tedy lidi. U těch může přijít nejednou vhod nějaké to pojištění si zdraví nebo života.

Pojistit si pak lze ale i majetek, tedy dejme tomu nějakou nemovitost, výrobní prostředek, vozidlo… Ale také třeba takové relativní banality, jako je ztráta zavazadla během přepravy. U hodnotnějšího (třeba nemovitého) majetku si lze tento zabezpečit pojistkou před běsněním živlů, před požárem, ale i vyloupením či jiným poškozením až znehodnocením.
Pojistit si můžeme i své zvířecí miláčky, i zrušení dovolené, lze získat i takzvanou ‚pojistku na blbost‘, tedy pro případy, kdy sami něco neúmyslně zaviníme.
A ani tím ještě pořád nejsme u konce. Pořád by se ještě dalo ve výčtu pokračovat. Ale to v tuto chvíli neučiním, protože by to bylo ještě na dlouhé vyprávění. Spíše už jenom připomenu, že pojištění sice na jednou stranu tahá z lidí peníze, na druhou stranu jim ale dává možnost přečkat bez zbytečné újmy i nejeden problém. A jistota je jistota.

Každý z nás už určitě na vlastní oči někdy spatřil žebráka s kloboukem, nataženou dlaní nebo plastovým kelímkem. O tom, kolik si dokáží tímto způsobem „vydělat“, jdou hotové legendy. Každý z nás má asi na ně svůj vlastní názor a podle něj buď nějaký drobný peníz dá anebo nedá.

• Zjišťovat, kdy tento způsob obživy vznikl, by asi velký smysl nemělo.
• Zajímavé ale je, že v dobách minulých měli žebráci v některých městech svůj vlastní cech.
  • Stejně jako například kováři, koželuzi nebo pekaři.

Dnes už sice svůj cech nemají, ale určitý systém v tom jejich „podnikání“ je. A je to také docela výnosné. Zejména v Praze a pochopitelně před Vánoci. Není žádným tajemstvím, že si pražský žebrák denně přijde i na 800,- Kč. Za jeden měsíc tak jeho „výplata“ činí i dvacet tisíc. To jsou ovšem ti privilegovaní, kteří zasedli dobrá místa. A tato místa je zapotřebí bránit a uchovat je.

• Je zřejmé, že na rušné ulici, kudy projdou denně davy lidí, se asi žebrá lépe nežli v nějaké odlehlé uličce.
• Proto mají tito žebráci své zaměstnance, kteří jim v jejich nepřítomnosti rajón ohlídají.

Není žebrák jako žebrák

Ale abychom nekřivdili. Samozřejmě, že se mezi nimi najdou i ti, kdož by bez tohoto výdělku prostě nepřežili. Existence, které se dostaly skutečně až na dno. Problém je v tom, že se nějak nechtějí odrazit. Ale ten, kdo nikdy v podobné situaci nebyl, asi může těžko posuzovat.

• Otázkou také je, jestli je vlastně žebrota povolená.
• Je to tak trochu napůl.

Někde je přímo zakázána, ale jak tvrdí pražští policisté, zákazy se obcházejí. Ti movitější žebráci mají totiž propracovaný systém, díky němuž pomáhá jeden druhému. Stačí zvednout mobil a varovat kolegu, že se blíží rameno zákona. A když to někdy nevyjde? Maximální výše pokuty je tisíc korun. A to, jak už víme, si mohou dovolit. Za den je to zpátky.

Každý z nás už určitě na vlastní oči někdy spatřil žebráka s kloboukem, nataženou dlaní nebo plastovým kelímkem. O tom, kolik si dokáží tímto způsobem „vydělat“, jdou hotové legendy. Každý z nás má asi na ně svůj vlastní názor a podle něj buď nějaký drobný peníz dá anebo nedá.

• Zjišťovat, kdy tento způsob obživy vznikl, by asi velký smysl nemělo.
• Zajímavé ale je, že v dobách minulých měli žebráci v některých městech svůj vlastní cech.
  • Stejně jako například kováři, koželuzi nebo pekaři.

Dnes už sice svůj cech nemají, ale určitý systém v tom jejich „podnikání“ je. A je to také docela výnosné. Zejména v Praze a pochopitelně před Vánoci. Není žádným tajemstvím, že si pražský žebrák denně přijde i na 800,- Kč. Za jeden měsíc tak jeho „výplata“ činí i dvacet tisíc. To jsou ovšem ti privilegovaní, kteří zasedli dobrá místa. A tato místa je zapotřebí bránit a uchovat je.

• Je zřejmé, že na rušné ulici, kudy projdou denně davy lidí, se asi žebrá lépe nežli v nějaké odlehlé uličce.
• Proto mají tito žebráci své zaměstnance, kteří jim v jejich nepřítomnosti rajón ohlídají.

Není žebrák jako žebrák

Ale abychom nekřivdili. Samozřejmě, že se mezi nimi najdou i ti, kdož by bez tohoto výdělku prostě nepřežili. Existence, které se dostaly skutečně až na dno. Problém je v tom, že se nějak nechtějí odrazit. Ale ten, kdo nikdy v podobné situaci nebyl, asi může těžko posuzovat.

• Otázkou také je, jestli je vlastně žebrota povolená.
• Je to tak trochu napůl.

Někde je přímo zakázána, ale jak tvrdí pražští policisté, zákazy se obcházejí. Ti movitější žebráci mají totiž propracovaný systém, díky němuž pomáhá jeden druhému. Stačí zvednout mobil a varovat kolegu, že se blíží rameno zákona. A když to někdy nevyjde? Maximální výše pokuty je tisíc korun. A to, jak už víme, si mohou dovolit. Za den je to zpátky.

Každý z nás už určitě na vlastní oči někdy spatřil žebráka s kloboukem, nataženou dlaní nebo plastovým kelímkem. O tom, kolik si dokáží tímto způsobem „vydělat“, jdou hotové legendy. Každý z nás má asi na ně svůj vlastní názor a podle něj buď nějaký drobný peníz dá anebo nedá.

• Zjišťovat, kdy tento způsob obživy vznikl, by asi velký smysl nemělo.
• Zajímavé ale je, že v dobách minulých měli žebráci v některých městech svůj vlastní cech.
  • Stejně jako například kováři, koželuzi nebo pekaři.

Dnes už sice svůj cech nemají, ale určitý systém v tom jejich „podnikání“ je. A je to také docela výnosné. Zejména v Praze a pochopitelně před Vánoci. Není žádným tajemstvím, že si pražský žebrák denně přijde i na 800,- Kč. Za jeden měsíc tak jeho „výplata“ činí i dvacet tisíc. To jsou ovšem ti privilegovaní, kteří zasedli dobrá místa. A tato místa je zapotřebí bránit a uchovat je.

• Je zřejmé, že na rušné ulici, kudy projdou denně davy lidí, se asi žebrá lépe nežli v nějaké odlehlé uličce.
• Proto mají tito žebráci své zaměstnance, kteří jim v jejich nepřítomnosti rajón ohlídají.

Není žebrák jako žebrák

Ale abychom nekřivdili. Samozřejmě, že se mezi nimi najdou i ti, kdož by bez tohoto výdělku prostě nepřežili. Existence, které se dostaly skutečně až na dno. Problém je v tom, že se nějak nechtějí odrazit. Ale ten, kdo nikdy v podobné situaci nebyl, asi může těžko posuzovat.

• Otázkou také je, jestli je vlastně žebrota povolená.
• Je to tak trochu napůl.

Někde je přímo zakázána, ale jak tvrdí pražští policisté, zákazy se obcházejí. Ti movitější žebráci mají totiž propracovaný systém, díky němuž pomáhá jeden druhému. Stačí zvednout mobil a varovat kolegu, že se blíží rameno zákona. A když to někdy nevyjde? Maximální výše pokuty je tisíc korun. A to, jak už víme, si mohou dovolit. Za den je to zpátky.

Každý z nás už určitě na vlastní oči někdy spatřil žebráka s kloboukem, nataženou dlaní nebo plastovým kelímkem. O tom, kolik si dokáží tímto způsobem „vydělat“, jdou hotové legendy. Každý z nás má asi na ně svůj vlastní názor a podle něj buď nějaký drobný peníz dá anebo nedá.

• Zjišťovat, kdy tento způsob obživy vznikl, by asi velký smysl nemělo.
• Zajímavé ale je, že v dobách minulých měli žebráci v některých městech svůj vlastní cech.
  • Stejně jako například kováři, koželuzi nebo pekaři.

Dnes už sice svůj cech nemají, ale určitý systém v tom jejich „podnikání“ je. A je to také docela výnosné. Zejména v Praze a pochopitelně před Vánoci. Není žádným tajemstvím, že si pražský žebrák denně přijde i na 800,- Kč. Za jeden měsíc tak jeho „výplata“ činí i dvacet tisíc. To jsou ovšem ti privilegovaní, kteří zasedli dobrá místa. A tato místa je zapotřebí bránit a uchovat je.

• Je zřejmé, že na rušné ulici, kudy projdou denně davy lidí, se asi žebrá lépe nežli v nějaké odlehlé uličce.
• Proto mají tito žebráci své zaměstnance, kteří jim v jejich nepřítomnosti rajón ohlídají.

Není žebrák jako žebrák

Ale abychom nekřivdili. Samozřejmě, že se mezi nimi najdou i ti, kdož by bez tohoto výdělku prostě nepřežili. Existence, které se dostaly skutečně až na dno. Problém je v tom, že se nějak nechtějí odrazit. Ale ten, kdo nikdy v podobné situaci nebyl, asi může těžko posuzovat.

• Otázkou také je, jestli je vlastně žebrota povolená.
• Je to tak trochu napůl.

Někde je přímo zakázána, ale jak tvrdí pražští policisté, zákazy se obcházejí. Ti movitější žebráci mají totiž propracovaný systém, díky němuž pomáhá jeden druhému. Stačí zvednout mobil a varovat kolegu, že se blíží rameno zákona. A když to někdy nevyjde? Maximální výše pokuty je tisíc korun. A to, jak už víme, si mohou dovolit. Za den je to zpátky.