Blog

To u nás bylo po sametové revoluci slávy, když se objevili první soukromí podnikatelé! Jakkoliv by tito tehdejší průkopníci sotva uspěli mezi dnešními konkurenty, jakkoliv se jednalo o vesměs docela primitivní rádoby podnikatelské počínání, byla to nesporně pozitivní změna. Najednou jsme neviděli jenom otrávené tváře prodavaček v poloprázdných státních obchodech, najednou jsme tu neměli jenom státní řemeslníky a další profese, od nichž se dalo očekávat, že možná do práce přijdou a možná také ne, řeknou si o nějaké peníze bokem a ani pak nic pořádně neudělají. Najednou se tu objevilo něco daleko sympatičtějšího, co se zákazníkům nelíbilo snad jedině v tom, že se zde musely platit tržní ceny, takže to bylo nezvyklé a na doznívající předchozí tradice drahé.

Kolikrát se jenom tehdy tradovalo, že jsou podnikatelé šizuňkové, že jde těm, kdo se věnují podnikání, jenom o peníze a o nic jiného a že jsou soukromníci schopni sedřít chudáky obyčejné lidi z kůže! Ale přesto bylo dobře, že tu tato alternativa byla.
A dnes bychom si svůj život bez podnikatelů už vůbec nedokázali představit. Dnes už by se těžko našel někdo, kdo by toužil po návratu do dob, kdy všechno patřilo všem a nic nikomu, kdy o všem rozhodoval stát a všechno se řídilo státním plánem, který obvykle nefungoval.

A vzhledem k tomu bychom měli být rádi, že se někdo rozhodne podnikat. Že někdo podstoupí všechny nepříjemnosti, jež toto počínání obnáší. A vesměs také rádi jsme. Jen to moc nedáváme najevo, protože už nám to zevšednělo.
A můžeme jedině doufat, že nám něco tak ‚normálního‘ jako podnikání zůstane zachováno i nadále. Že se na to všichni soukromníci v dnešní době nevykašlou. V době, kdy tito nevědí dne ani hodiny. Ne proto, že by o ně nebyl zájem mezi lidmi, ale protože jsou tito oběťmi režimu. Jenž zakazuje klidně i to, co by se dalo udržet v chodu. Protože podnikatelé jsou schopní lidé, kteří by se postarali. Kdyby ti nahoře neřekli, že je tu pandemie, a tudíž se vše šmahem zavře.

To u nás bylo po sametové revoluci slávy, když se objevili první soukromí podnikatelé! Jakkoliv by tito tehdejší průkopníci sotva uspěli mezi dnešními konkurenty, jakkoliv se jednalo o vesměs docela primitivní rádoby podnikatelské počínání, byla to nesporně pozitivní změna. Najednou jsme neviděli jenom otrávené tváře prodavaček v poloprázdných státních obchodech, najednou jsme tu neměli jenom státní řemeslníky a další profese, od nichž se dalo očekávat, že možná do práce přijdou a možná také ne, řeknou si o nějaké peníze bokem a ani pak nic pořádně neudělají. Najednou se tu objevilo něco daleko sympatičtějšího, co se zákazníkům nelíbilo snad jedině v tom, že se zde musely platit tržní ceny, takže to bylo nezvyklé a na doznívající předchozí tradice drahé.

Kolikrát se jenom tehdy tradovalo, že jsou podnikatelé šizuňkové, že jde těm, kdo se věnují podnikání, jenom o peníze a o nic jiného a že jsou soukromníci schopni sedřít chudáky obyčejné lidi z kůže! Ale přesto bylo dobře, že tu tato alternativa byla.
A dnes bychom si svůj život bez podnikatelů už vůbec nedokázali představit. Dnes už by se těžko našel někdo, kdo by toužil po návratu do dob, kdy všechno patřilo všem a nic nikomu, kdy o všem rozhodoval stát a všechno se řídilo státním plánem, který obvykle nefungoval.

A vzhledem k tomu bychom měli být rádi, že se někdo rozhodne podnikat. Že někdo podstoupí všechny nepříjemnosti, jež toto počínání obnáší. A vesměs také rádi jsme. Jen to moc nedáváme najevo, protože už nám to zevšednělo.
A můžeme jedině doufat, že nám něco tak ‚normálního‘ jako podnikání zůstane zachováno i nadále. Že se na to všichni soukromníci v dnešní době nevykašlou. V době, kdy tito nevědí dne ani hodiny. Ne proto, že by o ně nebyl zájem mezi lidmi, ale protože jsou tito oběťmi režimu. Jenž zakazuje klidně i to, co by se dalo udržet v chodu. Protože podnikatelé jsou schopní lidé, kteří by se postarali. Kdyby ti nahoře neřekli, že je tu pandemie, a tudíž se vše šmahem zavře.

Lidem se v životě nestávají jenom příjemné věci. Nejednou dochází i k tomu, co ani trochu příjemné není a čemu bychom se raději vyhnuli. Jenže se prostě může stát, že se nevyhneme. A nějakým způsobem na to doplatíme.
I když to nechceme a snažíme se tomu maximálně zabránit, můžeme se někdy zranit, ba třeba i zemřít. Může dojít ke škodám na našem majetku, můžeme onemocnět, můžeme přijít o příjmy. A příjemnější to pro nás nemusí být ani tehdy, když jenom způsobíme my škodu někomu jinému, protože i pak budeme nuceni platit.

Jak praví lidová moudrost, ‚za blbost se platí‘. A proto je rozhodně lepší, když člověk není hloupý a pojistí se. Protože takové pojištění může ve zmíněných nepříjemných situacích přijít vhod. Člověk něco zaviní nebo si nějak jinak uškodí či je poškozen, a i když to není příjemné, je dobře, pokud při splnění podmínek dostane alespoň nějaké ty peníze, jimiž je odškodněn. A peněz se pochopitelně od nikoho nedočká, pokud do příslušné pojistky neinvestuje.
Proti čemu se pojistit? To je různé. To záleží na tom, jakým životem člověk žije, kde a jak žije a pracuje, jaké má koníčky a jaké hrozby mu tedy případně mohou zkřížit cestu. Protože je logické, že proti všemu se nikdo pojišťovat nebude, na to by nikomu nestačily jeho peníze.

Je třeba zvolit si pojistky pro případy, jež mohou člověku více či méně reálně přivodit újmu. A je také záhodno stanovit si, do jaké výše má taková pojistka sahat, respektive kolik za ni bude pojištěnec platit. Protože pojištění, kdy vzniknou dejme tomu milionové škody a pojistka má horní limit plnění v řádů tisíců korun, nikomu moc nepomůže. Ale na druhou stranu nemá naopak smysl platit ani ohromné peníze za pojistku, při níž může být vyplaceno i tolik, kolik objekt pojištění nestojí, a tudíž takové sumy nikdy nebude dosaženo.
Prostě se i při pojišťování se musí myslet. Aby člověka, kterého potká něco špatného, potkalo i něco dobrého. Tedy kompenzace, jež může v případě jakékoliv škodní události přijít vhod.

Lidem se v životě nestávají jenom příjemné věci. Nejednou dochází i k tomu, co ani trochu příjemné není a čemu bychom se raději vyhnuli. Jenže se prostě může stát, že se nevyhneme. A nějakým způsobem na to doplatíme.
I když to nechceme a snažíme se tomu maximálně zabránit, můžeme se někdy zranit, ba třeba i zemřít. Může dojít ke škodám na našem majetku, můžeme onemocnět, můžeme přijít o příjmy. A příjemnější to pro nás nemusí být ani tehdy, když jenom způsobíme my škodu někomu jinému, protože i pak budeme nuceni platit.

Jak praví lidová moudrost, ‚za blbost se platí‘. A proto je rozhodně lepší, když člověk není hloupý a pojistí se. Protože takové pojištění může ve zmíněných nepříjemných situacích přijít vhod. Člověk něco zaviní nebo si nějak jinak uškodí či je poškozen, a i když to není příjemné, je dobře, pokud při splnění podmínek dostane alespoň nějaké ty peníze, jimiž je odškodněn. A peněz se pochopitelně od nikoho nedočká, pokud do příslušné pojistky neinvestuje.
Proti čemu se pojistit? To je různé. To záleží na tom, jakým životem člověk žije, kde a jak žije a pracuje, jaké má koníčky a jaké hrozby mu tedy případně mohou zkřížit cestu. Protože je logické, že proti všemu se nikdo pojišťovat nebude, na to by nikomu nestačily jeho peníze.

Je třeba zvolit si pojistky pro případy, jež mohou člověku více či méně reálně přivodit újmu. A je také záhodno stanovit si, do jaké výše má taková pojistka sahat, respektive kolik za ni bude pojištěnec platit. Protože pojištění, kdy vzniknou dejme tomu milionové škody a pojistka má horní limit plnění v řádů tisíců korun, nikomu moc nepomůže. Ale na druhou stranu nemá naopak smysl platit ani ohromné peníze za pojistku, při níž může být vyplaceno i tolik, kolik objekt pojištění nestojí, a tudíž takové sumy nikdy nebude dosaženo.
Prostě se i při pojišťování se musí myslet. Aby člověka, kterého potká něco špatného, potkalo i něco dobrého. Tedy kompenzace, jež může v případě jakékoliv škodní události přijít vhod.

Lidem se v životě nestávají jenom příjemné věci. Nejednou dochází i k tomu, co ani trochu příjemné není a čemu bychom se raději vyhnuli. Jenže se prostě může stát, že se nevyhneme. A nějakým způsobem na to doplatíme.
I když to nechceme a snažíme se tomu maximálně zabránit, můžeme se někdy zranit, ba třeba i zemřít. Může dojít ke škodám na našem majetku, můžeme onemocnět, můžeme přijít o příjmy. A příjemnější to pro nás nemusí být ani tehdy, když jenom způsobíme my škodu někomu jinému, protože i pak budeme nuceni platit.

Jak praví lidová moudrost, ‚za blbost se platí‘. A proto je rozhodně lepší, když člověk není hloupý a pojistí se. Protože takové pojištění může ve zmíněných nepříjemných situacích přijít vhod. Člověk něco zaviní nebo si nějak jinak uškodí či je poškozen, a i když to není příjemné, je dobře, pokud při splnění podmínek dostane alespoň nějaké ty peníze, jimiž je odškodněn. A peněz se pochopitelně od nikoho nedočká, pokud do příslušné pojistky neinvestuje.
Proti čemu se pojistit? To je různé. To záleží na tom, jakým životem člověk žije, kde a jak žije a pracuje, jaké má koníčky a jaké hrozby mu tedy případně mohou zkřížit cestu. Protože je logické, že proti všemu se nikdo pojišťovat nebude, na to by nikomu nestačily jeho peníze.

Je třeba zvolit si pojistky pro případy, jež mohou člověku více či méně reálně přivodit újmu. A je také záhodno stanovit si, do jaké výše má taková pojistka sahat, respektive kolik za ni bude pojištěnec platit. Protože pojištění, kdy vzniknou dejme tomu milionové škody a pojistka má horní limit plnění v řádů tisíců korun, nikomu moc nepomůže. Ale na druhou stranu nemá naopak smysl platit ani ohromné peníze za pojistku, při níž může být vyplaceno i tolik, kolik objekt pojištění nestojí, a tudíž takové sumy nikdy nebude dosaženo.
Prostě se i při pojišťování se musí myslet. Aby člověka, kterého potká něco špatného, potkalo i něco dobrého. Tedy kompenzace, jež může v případě jakékoliv škodní události přijít vhod.

Lidem se v životě nestávají jenom příjemné věci. Nejednou dochází i k tomu, co ani trochu příjemné není a čemu bychom se raději vyhnuli. Jenže se prostě může stát, že se nevyhneme. A nějakým způsobem na to doplatíme.
I když to nechceme a snažíme se tomu maximálně zabránit, můžeme se někdy zranit, ba třeba i zemřít. Může dojít ke škodám na našem majetku, můžeme onemocnět, můžeme přijít o příjmy. A příjemnější to pro nás nemusí být ani tehdy, když jenom způsobíme my škodu někomu jinému, protože i pak budeme nuceni platit.

Jak praví lidová moudrost, ‚za blbost se platí‘. A proto je rozhodně lepší, když člověk není hloupý a pojistí se. Protože takové pojištění může ve zmíněných nepříjemných situacích přijít vhod. Člověk něco zaviní nebo si nějak jinak uškodí či je poškozen, a i když to není příjemné, je dobře, pokud při splnění podmínek dostane alespoň nějaké ty peníze, jimiž je odškodněn. A peněz se pochopitelně od nikoho nedočká, pokud do příslušné pojistky neinvestuje.
Proti čemu se pojistit? To je různé. To záleží na tom, jakým životem člověk žije, kde a jak žije a pracuje, jaké má koníčky a jaké hrozby mu tedy případně mohou zkřížit cestu. Protože je logické, že proti všemu se nikdo pojišťovat nebude, na to by nikomu nestačily jeho peníze.

Je třeba zvolit si pojistky pro případy, jež mohou člověku více či méně reálně přivodit újmu. A je také záhodno stanovit si, do jaké výše má taková pojistka sahat, respektive kolik za ni bude pojištěnec platit. Protože pojištění, kdy vzniknou dejme tomu milionové škody a pojistka má horní limit plnění v řádů tisíců korun, nikomu moc nepomůže. Ale na druhou stranu nemá naopak smysl platit ani ohromné peníze za pojistku, při níž může být vyplaceno i tolik, kolik objekt pojištění nestojí, a tudíž takové sumy nikdy nebude dosaženo.
Prostě se i při pojišťování se musí myslet. Aby člověka, kterého potká něco špatného, potkalo i něco dobrého. Tedy kompenzace, jež může v případě jakékoliv škodní události přijít vhod.

Lidem se v životě nestávají jenom příjemné věci. Nejednou dochází i k tomu, co ani trochu příjemné není a čemu bychom se raději vyhnuli. Jenže se prostě může stát, že se nevyhneme. A nějakým způsobem na to doplatíme.
I když to nechceme a snažíme se tomu maximálně zabránit, můžeme se někdy zranit, ba třeba i zemřít. Může dojít ke škodám na našem majetku, můžeme onemocnět, můžeme přijít o příjmy. A příjemnější to pro nás nemusí být ani tehdy, když jenom způsobíme my škodu někomu jinému, protože i pak budeme nuceni platit.

Jak praví lidová moudrost, ‚za blbost se platí‘. A proto je rozhodně lepší, když člověk není hloupý a pojistí se. Protože takové pojištění může ve zmíněných nepříjemných situacích přijít vhod. Člověk něco zaviní nebo si nějak jinak uškodí či je poškozen, a i když to není příjemné, je dobře, pokud při splnění podmínek dostane alespoň nějaké ty peníze, jimiž je odškodněn. A peněz se pochopitelně od nikoho nedočká, pokud do příslušné pojistky neinvestuje.
Proti čemu se pojistit? To je různé. To záleží na tom, jakým životem člověk žije, kde a jak žije a pracuje, jaké má koníčky a jaké hrozby mu tedy případně mohou zkřížit cestu. Protože je logické, že proti všemu se nikdo pojišťovat nebude, na to by nikomu nestačily jeho peníze.

Je třeba zvolit si pojistky pro případy, jež mohou člověku více či méně reálně přivodit újmu. A je také záhodno stanovit si, do jaké výše má taková pojistka sahat, respektive kolik za ni bude pojištěnec platit. Protože pojištění, kdy vzniknou dejme tomu milionové škody a pojistka má horní limit plnění v řádů tisíců korun, nikomu moc nepomůže. Ale na druhou stranu nemá naopak smysl platit ani ohromné peníze za pojistku, při níž může být vyplaceno i tolik, kolik objekt pojištění nestojí, a tudíž takové sumy nikdy nebude dosaženo.
Prostě se i při pojišťování se musí myslet. Aby člověka, kterého potká něco špatného, potkalo i něco dobrého. Tedy kompenzace, jež může v případě jakékoliv škodní události přijít vhod.

Lidem se v životě nestávají jenom příjemné věci. Nejednou dochází i k tomu, co ani trochu příjemné není a čemu bychom se raději vyhnuli. Jenže se prostě může stát, že se nevyhneme. A nějakým způsobem na to doplatíme.
I když to nechceme a snažíme se tomu maximálně zabránit, můžeme se někdy zranit, ba třeba i zemřít. Může dojít ke škodám na našem majetku, můžeme onemocnět, můžeme přijít o příjmy. A příjemnější to pro nás nemusí být ani tehdy, když jenom způsobíme my škodu někomu jinému, protože i pak budeme nuceni platit.

Jak praví lidová moudrost, ‚za blbost se platí‘. A proto je rozhodně lepší, když člověk není hloupý a pojistí se. Protože takové pojištění může ve zmíněných nepříjemných situacích přijít vhod. Člověk něco zaviní nebo si nějak jinak uškodí či je poškozen, a i když to není příjemné, je dobře, pokud při splnění podmínek dostane alespoň nějaké ty peníze, jimiž je odškodněn. A peněz se pochopitelně od nikoho nedočká, pokud do příslušné pojistky neinvestuje.
Proti čemu se pojistit? To je různé. To záleží na tom, jakým životem člověk žije, kde a jak žije a pracuje, jaké má koníčky a jaké hrozby mu tedy případně mohou zkřížit cestu. Protože je logické, že proti všemu se nikdo pojišťovat nebude, na to by nikomu nestačily jeho peníze.

Je třeba zvolit si pojistky pro případy, jež mohou člověku více či méně reálně přivodit újmu. A je také záhodno stanovit si, do jaké výše má taková pojistka sahat, respektive kolik za ni bude pojištěnec platit. Protože pojištění, kdy vzniknou dejme tomu milionové škody a pojistka má horní limit plnění v řádů tisíců korun, nikomu moc nepomůže. Ale na druhou stranu nemá naopak smysl platit ani ohromné peníze za pojistku, při níž může být vyplaceno i tolik, kolik objekt pojištění nestojí, a tudíž takové sumy nikdy nebude dosaženo.
Prostě se i při pojišťování se musí myslet. Aby člověka, kterého potká něco špatného, potkalo i něco dobrého. Tedy kompenzace, jež může v případě jakékoliv škodní události přijít vhod.

Lidem se v životě nestávají jenom příjemné věci. Nejednou dochází i k tomu, co ani trochu příjemné není a čemu bychom se raději vyhnuli. Jenže se prostě může stát, že se nevyhneme. A nějakým způsobem na to doplatíme.
I když to nechceme a snažíme se tomu maximálně zabránit, můžeme se někdy zranit, ba třeba i zemřít. Může dojít ke škodám na našem majetku, můžeme onemocnět, můžeme přijít o příjmy. A příjemnější to pro nás nemusí být ani tehdy, když jenom způsobíme my škodu někomu jinému, protože i pak budeme nuceni platit.

Jak praví lidová moudrost, ‚za blbost se platí‘. A proto je rozhodně lepší, když člověk není hloupý a pojistí se. Protože takové pojištění může ve zmíněných nepříjemných situacích přijít vhod. Člověk něco zaviní nebo si nějak jinak uškodí či je poškozen, a i když to není příjemné, je dobře, pokud při splnění podmínek dostane alespoň nějaké ty peníze, jimiž je odškodněn. A peněz se pochopitelně od nikoho nedočká, pokud do příslušné pojistky neinvestuje.
Proti čemu se pojistit? To je různé. To záleží na tom, jakým životem člověk žije, kde a jak žije a pracuje, jaké má koníčky a jaké hrozby mu tedy případně mohou zkřížit cestu. Protože je logické, že proti všemu se nikdo pojišťovat nebude, na to by nikomu nestačily jeho peníze.

Je třeba zvolit si pojistky pro případy, jež mohou člověku více či méně reálně přivodit újmu. A je také záhodno stanovit si, do jaké výše má taková pojistka sahat, respektive kolik za ni bude pojištěnec platit. Protože pojištění, kdy vzniknou dejme tomu milionové škody a pojistka má horní limit plnění v řádů tisíců korun, nikomu moc nepomůže. Ale na druhou stranu nemá naopak smysl platit ani ohromné peníze za pojistku, při níž může být vyplaceno i tolik, kolik objekt pojištění nestojí, a tudíž takové sumy nikdy nebude dosaženo.
Prostě se i při pojišťování se musí myslet. Aby člověka, kterého potká něco špatného, potkalo i něco dobrého. Tedy kompenzace, jež může v případě jakékoliv škodní události přijít vhod.

Lidem se v životě nestávají jenom příjemné věci. Nejednou dochází i k tomu, co ani trochu příjemné není a čemu bychom se raději vyhnuli. Jenže se prostě může stát, že se nevyhneme. A nějakým způsobem na to doplatíme.
I když to nechceme a snažíme se tomu maximálně zabránit, můžeme se někdy zranit, ba třeba i zemřít. Může dojít ke škodám na našem majetku, můžeme onemocnět, můžeme přijít o příjmy. A příjemnější to pro nás nemusí být ani tehdy, když jenom způsobíme my škodu někomu jinému, protože i pak budeme nuceni platit.

Jak praví lidová moudrost, ‚za blbost se platí‘. A proto je rozhodně lepší, když člověk není hloupý a pojistí se. Protože takové pojištění může ve zmíněných nepříjemných situacích přijít vhod. Člověk něco zaviní nebo si nějak jinak uškodí či je poškozen, a i když to není příjemné, je dobře, pokud při splnění podmínek dostane alespoň nějaké ty peníze, jimiž je odškodněn. A peněz se pochopitelně od nikoho nedočká, pokud do příslušné pojistky neinvestuje.
Proti čemu se pojistit? To je různé. To záleží na tom, jakým životem člověk žije, kde a jak žije a pracuje, jaké má koníčky a jaké hrozby mu tedy případně mohou zkřížit cestu. Protože je logické, že proti všemu se nikdo pojišťovat nebude, na to by nikomu nestačily jeho peníze.

Je třeba zvolit si pojistky pro případy, jež mohou člověku více či méně reálně přivodit újmu. A je také záhodno stanovit si, do jaké výše má taková pojistka sahat, respektive kolik za ni bude pojištěnec platit. Protože pojištění, kdy vzniknou dejme tomu milionové škody a pojistka má horní limit plnění v řádů tisíců korun, nikomu moc nepomůže. Ale na druhou stranu nemá naopak smysl platit ani ohromné peníze za pojistku, při níž může být vyplaceno i tolik, kolik objekt pojištění nestojí, a tudíž takové sumy nikdy nebude dosaženo.
Prostě se i při pojišťování se musí myslet. Aby člověka, kterého potká něco špatného, potkalo i něco dobrého. Tedy kompenzace, jež může v případě jakékoliv škodní události přijít vhod.